Náš dům je starý. Tak starý, že už ho chtěli několikrát zbourat, ale jednou o něm někdo řekl, že je to historická památka, jindy se ho snad někdo ‚zastal‘, pak se zase říkalo, že na něm historicky cenného nic není… Nebude trvat dlouho a stejně ho zbourají.

Před třemi sty lety tu žila jedna rodina. Příbuzní nějakého bojara, který se ničím neproslavil, jeho příbuzní zchudli a dům šel z ruky do ruky. Koncem minulého století se z domu stal činžák, dnes tu bydlí celkem pět rodin v osmi místnostech. Jsem tu docela spokojen. Místnost, kde bydlím, má třiadvacet metrů, zajímavé klenby a je tu výklenek, kde původně stála má postel. Teď jsem tam narovnal spoustu knih. Tedy narovnal, naskládal, nikdo mi ale nemůže říkat, že tu mám nepořádek.

Tehdy jsem šel spát pozdě v noci. Četl jsem poslední román Alexandra Čerňajeva. Nedokončený román, protože Čerňajev zemřel hlady v Leningradu v době blokády ve dvaačtyřicátém roce. Teď, kdy vyšla jeho sebraná díla, bylo román zařazen do posledního svazku s jeho dopisy a kritickými poznámkami.

Člověku přijde líto, když ví, že přečte pár desítek stránek a dost. A děj se teprve začal rozvíjet. Odložil jsem knížku a ani jsem nečetl kritické poznámky. Věděl jsem, že Čerňajev psal román do posledního dne svého života, věděl jsem také, že na jedné z posledních stránek bylo připsáno: „Spálil jsem poslední židli. Jsem strašně slabý.“ Víc si Čerňajev nedovolil ani jediné slovo navíc. Pokračoval v psaní. A psal ještě tři dny. Pak zemřel. Rukopis našli asi po dvou týdnech pracovníci leningradského rozhlasu, když ho přišli navštívit.

Tak vidíte, bylo mi ten večer dost smutno, hrdinové nedopsaného románu jako kdyby nechtěli odejít z pokoje, jako kdyby mi chtěli něco říct… A najednou se ozvalo cinknutí.

Zdi v našem domě jsou pořádně silné. Stavitel v sedmnáctém století postavil i přepážky mezi místnostmi ‚na tři cihly‘, takže prakticky ani neslyším, když sousedé hrají na klavír. Proto mi bylo jasné, že to cinknutí se muselo ozvat z mého pokoje. Bylo to takové zvláštní cinknutí, jako kdyby někdo upustil stříbrnou vázu. Natáhl jsem ruku a rozsvítil. Hrdinové knihy zmizeli. Bylo ticho. Co takového by tu u mne mohlo spadnout? Chvíli jsem ležel, začal mě přemáhat spánek, zhasl jsem. A najednou zase něco bouchlo. Tak krátce a provokativně.