Všichni sousedé spali. Podařilo se mi pomocí kladívka odhalit čtverec tak sedmdesát centimetrů na sedmdesát, za ním byl dutý prostor. Už jsem neváhal. Vzal jsem nůž a vyřízl kus tapet uprostřed toho čtverce. Tapety se odlepily bez potíží.

Rovnou u ucha mi to znovu cinklo. Poklepal jsem kladívkem na malbu a odloupl kousek omítky. Pak mě napadlo, že jsem si měl dát na zem noviny, ale bylo už pozdě.

Za omítkou byly růžové cihly a žlutý proužek malty. Cihla tam seděla pevně, hrál jsem si s ní dobře deset minut. Za ní se objevil černý prostor. Škrtl jsem sirkou a na protější straně díry se něco zalesklo. Opatrně jsem tam strčil ruku, tak tak jsem dosáhl na dno. Uchopil jsem něco kovového. Bylo to kulaté. Vytáhl jsem předmět ven a spatřil jsem staré stříbrné mince.

Byly teplé!

Tak je to tedy — poklad! Ve vlastním bytě najdu poklad! To je divné. Ostatně co je na tom divného, copak se našlo ve starých domech málo pokladů? Je sice pravda, že se o tom spíš člověk dočte v knihách a v časopisech, ale proč by se to nemělo stát mně?

Znovu jsem prostrčil ruku do otvoru a nahmatal jsem něco, co nešlo vytáhnout. Musel jsem otvor rozšířit. Prohlédl jsem si mince, byly staré a nebyly od nás. Byli na nich nějací staří carové, přes jejich tvář bylo něco vyraženo, ten nápis se nedal přečíst. Stál na nich nějaký jezdec s kopím. Celý jsem byl špinavý a málem jsem probudil celý dům, když jsem dobýval další cihly. Teď jsem mohl dovnitř prostrčit hlavu. Neudělal jsem to ale. Vzal jsem se stolu lampu a postavil ji na židli. Druhou židli jsem postavil vedle. Oprášil jsem se, pod lampu jsem podložil svazek knih, aby světlo dopadalo dolů.

A co jsem uviděl:

Prostor vytvářel pravidelnou krychli vytesanou do zdi. Zadní stěna byla hladká a docela nová, jako kdyby ji někdo právě teď vyzdil, navíc byla pro jistotu zpevněna železnými pásy. Boční zdi jsem si hned neprohlédl, protože jsem byl zvědav především na mince. Dno jich bylo plné. Navíc tam ležela nějaká váza z drahého kovu, a to nejpodivnější — železná ruka.