Vytáhl jsem ji. Byla pěkně těžká, prsty měla trochu zahnuté, aby se v ní mohl lépe držet meč nebo kopí, navíc na ní byly upevňovací řemínky. Opatrně jsem ji položil na stůl pod vázu a v tom se stala divná věc. Shora mi na ruku padla další mince. Teplá stříbrná mince. Jako kdyby se odlepila od stropu krychle. Skutálela se mi po ruce a vydala známý zvuk — cink!

Lekl jsem se. Kdepak lekl, to je málo! Úplně jsem zapomněl, že právě kvůli tomu cinkání jsem to všechno objevil. A jak jsem uviděl mince, hned mě napadlo, že je to poklad.

Posvítil jsem si na strop. Byl černý, celistvý, leskl se, nebyl tam žádný otvor a těžko tam mohlo být něco přilepeného.

Chvíli jsem čekal, jestli se ještě něco nestane, ale nestalo se nic, tak jsem všechny poklady vylovil a rozložil na židli. Na druhé židli jsem usnul při přemýšleni, jestli s tím mám jít zítra do muzea, nebo jestli to jsou bezcenné věci. Aby se mi nesmáli.

Ráno mě probudil budík v posteli, ani nevím, jak jsem se tam dostal. Při pohledu na díru ve zdi a na předměty na židli mi bylo jasné, že se mi to nezdálo. Skutečně jsem objevil ve svém bytě poklad! Víc jsem nestačil zvážit, protože na mě bouchala babička Kaplanová, jestli jsem si nepůjčil její nůž.

Pak nastal obvyklý shon. Vzpomněl jsem si, že mám hned ráno poradu, že musím koupit olej, kde všude se musím stavit…

Po poradě jsem zašel za Mitinem, o kterém všichni vědí, že sbírá mince. Jednu jsem mu ukázal. Mitin odložil aktovku, pohladil si pleš a zeptal se, ‚kde jsem to vzal‘.

„To není důležité,“ řekl jsem, „fakt je, že ti ji nedám.“

„Hele, tys ode mne chtěl tu knížku od Bulgakova… Tahle mince je sice padělek, ale nic takového ještě nemám…