„Jaký padělek? I kdybys mi chtěl platit, tak ti ji nedám!“

„Vždyť je úplně nová. Je to takzvaný jefimok. Když tehdy v 17. století ještě neměli dostatek vlastních mincí, brali zahraniční a takhle jsme je přeráželi. Bylo to za Petra I. Kdes to vzal?“

„To ti řeknu jindy.“ A hned jsem věděl, že i kdybych to všechno měl dát do muzea, jednu minci musím schovat pro Mitina…

Večer jsem přišel domů co nejtišeji, aby mě neslyšela babička Kaplanová. Odstrčil jsem knihy, kterými jsem díru zamaskoval a podíval se do skrýše. Byl jsem pořádně překvapen; ležely tam předměty, které tam ráno nebyly: dýka v pouzdře, nějaké dva svitky s pečetěmi, přilba, kalamář, různé ozdoby, dvě safiánové boty. Co je to za vtipy? Ovšem, kdo by si tu ze mne dělal legraci? Vzal jsem botu, která ještě voněla čerstvou kůží. Zkusil jsem si přilbu, tak tak jsem ji dostal na hlavu. Byla skutečně kovová, žádná napodobenina jako pro film.

Znovu jsem strčil ruku dovnitř a ohmatával strop. Byl hladký jako zrcadlo. Odstranil jsem další cihly. Za hodinku byla celá přední zeď pryč. Železné pásy na protilehlé zdi nebyly železné, ale z nějaké černé zrcadlové slitiny. Na dně se táhly tenké škvíry, začal jsem si všímat právě jich. Vtom mě něco uhodilo do hlavy a na podlahu upadla stará pistole s mírně zahnutou rukojetí. Pohlédl jsem nahoru. Strop byl stále hladký a černý. Co to může být za tajuplné síly…

Dobře dvacet minut jsem přemýšlel. A najednou mě něco napadlo. Tahle legrácka mi připomíná poštovní schránku, do které se vhazují různé předměty. Jestli je to ale poštovní schránka, pak ji musí někdo vybírat. A tady byla právě ta záhada! Vždyť kdybych nerozbořil zeď, nikdo by ji vybírat nemohl. Ale podívejme se na to z jiné stránky: kdo ty věci posílá? Všechno to jsou předměty z doby Petra I. Kde se tu berou? Z muzea? Těžko.

A dál. Do včerejška do té schránky nikdo nic nedával.