V sedm hodin palubního času jsme se shromáždili v laboratoři. Jedno představení denně. Sedmadvacet minut a k tomu pár sekund…

Můj původní předpoklad, že veranda s vyřezávanými sloupy patří k paláci panovníka Čanzitty, se dokonale potvrdil hned druhý den, když se uprostřed představení v dálce objevil oblak prachu, z něho vyjeli jezdci a jejich koně se roztančili u schůdků. Strážci se napřímili a zvedli kopí.

K verandě se přiblížil slon s kly okovanými mědí. Na zádech mu seděl pod zlatou stříškou nepříliš starý člověk s výraznými rysy ve tváři. Poznal jsem ho. Podle sochy, kterou jsem tolikrát viděl ve zšeřelém hlavním sále chrámu Ananda. Umělec měl pravdu, když zobrazil panovníka právě tak. Teď už nebylo žádných pochyb, že jeho matkou byla Indka.

„Král Čanzitta,“ řekl jsem.

Téhož dne jsme viděli, jak dozorci ztloukli bambusovými holemi dělníky, kteří se něčím provinili. Byla to podívaná nesmírně krutá, připadalo nám, že výkřiky lidí slyšíme přes věky a miliardy kilometrů…

Stařec, který nesl první den vodu, měl dceru. Znali ji úplně všichni na stanici, na představení přicházeli i fyzici a sázeli se, jestli se toho dne objeví nebo ne.

Starcova dcera (nebo snad vnučka) byla malé postavy, štíhlá a pružná jako proutek. Černé vlasy svázané do uzlu na zátylku jí zdobily bílé květy. Pokožka měla barvu teakového stromu, její oči byly jako horská jezera. Ne, nemyslete si, že jsem příliš romantický, ale tak jsem si ji zapamatoval a právě taková přirovnání mě napadla, když jsem ji viděl prvně. A jak se ta dívka líbila mladým lidem! Jenom Sylvii se nelíbila. Stále se dívala na Tika, který nespouštěl oči z paganské dívky. Jednou jsem nechtěně vyslechl jejich rozhovor…