„To všechno, co tu vidíme, je jako v divadle,“ řekla Sylvie.

„Chceš snad říct, že to je všechno vymyšlené?“

„Skoro. Nic z toho neexistuje.“

„Ale vždyť oni existují. Nevíme, co se s nimi stane zítra.“

„Víme. Profesor to ví. Ti lidé zemřeli téměř před tisíci lety. Zbyl tam jenom ten chrám.“

„Ne, oni existují. Odtud ze stanice je vidíme živé.“

„Zemřeli před tisíci lety.“

„Podívej se, jak se usmívá.“

„Nikdy tě neuvidí.“

„Ale já ji uvidím.“

„Vždyť přece zemřela před tisíci lety. Nemůžeš se zamilovat do někoho, kdo neexistuje.“

Tři dny nato došlo k nové události, která vzrušila celou stanici: přijeli khmérští poslové. Ten, kdo neví nic o Barmě, se podiví mému vzrušení, když jsem prvně spatřil dlouhou cestou unavené lidi s dlouhými vlasy a v bohatých oblecích. Sestoupili se slonů, kteří poklekli, sluhové nad nimi otevírali zlaté slunečníky, znaky vznešenosti a moci. Ano, byli to Khmérové, s jejichž panstvím Pagan hraničil. A možná že právě už dnes bude vyřešen dlouhý spor historiků, jestli platil daně Pagan Angkoru nebo měla pravdu kronika, která tvrdila, že králové Khmérů uznávali moc Paganu.

Na noc jsem si musel vzít prášek na spaní, nemohl jsem usnout…

Obrazovka se znovu rozsvítila.

Zvědavci stále ještě stáli před palácem, nebylo jich málo. Byl jsem rád, že poslové ještě neodjeli.

Od studně šla s plným džbánem vody naše známá dívka. Postavila džbán na schod u verandy a pustila se do řeči se stráží.

Tike zapomněl na ovládací pult, díval se na dívku. Nenápadně jsem pohlédl na druhou stranu, kde seděla Sylvie. Dělala, že je zahloubána do záznamů.

Na verandě se objevil jeden z khmérských poslů a pohlédl na bílý chrám. Za ním vyšel velekněz Šin Arachán. Zeptal se na něco Khméra a fyzik, který seděl vedle mne, hádal, co říkají: