„Jak se vám líbí náš chrám?“

„Nic zvláštního, u nás máme lepší,“ odpověděl Khmér ústy fyzika.

Tike hleděl na dívku, která pozorovala Khméra. Khmér její pohled ucítil a otočil se, usmál se a něco řekl. Fyzik „přeložil“:

„Dívky tu máte krásnější než chrámy.“

Tike hleděl upřeně na obrazovku. Pak mi řekl, že bojoval s přáním vypnout ten obraz, aby se nestalo nic zlého. To mi však řekl až pak.

Šin Arachán zůstal na verandě, přemýšlel. Jako kdyby nikoho neviděl. Když však dívka přistoupila ke schodům, aby si vzala džbán, Šin Arachán se najednou vzpamatoval, zavolal něco na strážné, obrátil se a rychle odešel. Stráže přistoupily ze dvou stran k strnulé dívce, jeden z nich ji pobídl dřevěným koncem kopí. Dívka před nimi pokorně vykročila přes náměstí. Vtom představení skončilo.

Když rozsvítili, všichni hleděli na mne a čekali na vysvětlení.

„V nejlepším případě,“ řekl jsem, „Šir Arachán rozkázal, aby ji odvedli z očí toho Khméra.“

„A v případě horším?“

„To nevím. Horších případů bývá vždycky víc. Třeba se velekněz přece jenom rozhodl darovat ji Khmérovi před odjezdem. Třeba něco řekla a má být potrestána. Víme toho tak málo o té době…“

Nejdůležitější události se staly druhý den.

Člověk je divný tvor. Ještě nedávno mě zajímalo jediné — kdo byl komu podřízen. Byla to otázka pro mne důležitá, zajímala však jenom mne. V den, kdy měl být vysvěcen chrám Ananda za přítomnosti cizích hostí, zapomněl jsem na to všechno a začal jsem mít obavy o další dívčin osud. Její fotografie zdobila každou druhou kajutu na stanici.

„Začínáme,“ řekl Tike do mikrofonu…

Po verandě sestupuje slavnostní procesí. Jako první vstupuje na cestu Šin Arachán, kterého vedou dva mniši. Za nimi pod dvanácti zlatými slunečníky kráčí král Čanzitta. Následovali ministři, poslové z Kambodže, poslové Arakanu, Cejlonu…