Technici zapojili maximální zvětšení, zdálo se, že rám obrazovky se propadá dovnitř, chrám že roste a my že jdeme za králem k chrámu, nádhernému, ale dnes i zlověstnému. Nikdo netušil, ani já, co se může stát. Čekáme.

Čekáme, až král dojde k chrámu. Dívám se na hodinky. Do konce představení zbývá deset minut. Mám strach. A najednou chápu, čeho se bojím a co se bojím si přiznat. Je totiž známá legenda, která byla popsána v několika kronikách. Mnoho vědců jí věří. V den vysvěcení chrámu byla u paty stavby vykopána jáma, do níž pohřbili nejkrásnější dívku království. Vidím, jak se král u čerstvě vykopané jámy zastavuje, s ním celý průvod.

„Ano,“ říkám.

„Co je?“ ptá se Tike. „Co se stane?“

Vyprávím jim o legendě. Nestačím ji ani dopovědět, dav na obrazovce se rozestupuje, mniši ve žlutých tógách přivádějí naši uplakanou dívku, která je krásná jako nikdy před tím. Dívám se na hodinky. Zbývají čtyři minuty. Už aby to skončilo. Tike stojí přede mnou a já nevidím. Stojí před samotnou obrazovkou, jako kdyby si chtěl tu chvíli navždy zapamatovat, snaží se zapamatovat tváře mnichů, kata, tmavolícího člověka s nožem v ruce. Zpola obrácený k Šinu Arachánovi čeká na povel.

„Tiku,“ ozvalo se za mnou, „jdi kousek dál.“

Tike neslyší. Šin Arachán sklání hlavu. Jsme tak blízko lidí u chrámu, že slyšíme jejich dech a dívčin vzlyk. Hledí jako omámená na blyštící se nůž. Teď vykřikne…

„Oh!“ rozlehne se výkřik.

Otáčíme se. Ve dveřích stojí Sylvie. Přišla pozdě. Zřejmě sem vůbec nechtěla přijít, ale nedalo jí to. Tiskne si ruku na ústa a hledí na obrazovku. Také se tam díváme, ale už bylo pozdě. Propásli jsme okamžik, kdy se Tike přiblížil k obrazovce a vstoupil do ní.

Tike už v sále nebyl.