Tike byl v Paganu. Neuvěřitelným, nevysvětlitelným způsobem se ocitl v době před tisíci lety vzdálené od nás miliardy kilometrů uprostřed mnichů, velmožů, vojáků, brahmínů. Ústa otevřená ve výkřiku… Katova strnulá ruka ve vzduchu… Mniši padající tváří k zemi… Tike už stojí u dívky. Odstrkuje vystrašeného kata, bere dívku do náručí a ta, zřejmě v bezvědomí, mu zůstává viset na rukou.

Na okamžik Tike znehybní. Jen jeho oči jsou živé, hledají cestu k záchraně. Pochopil, že se k nám nemůže vrátit, že je sám v daleké minulosti. Tak jsem si ho zapamatoval: vysokého, s širokými rameny, mladík v přiléhavé stříbrné kombinéze a měkkých červených botách. Na prsou zlatá spirála — označení Služby času. Stojí s nohama široce rozkročenýma a dívka v jeho náručí jako kdyby nic nevážila. Obraz se ani nepohnul. Jen prach se vznášel v horkém vzduchu. A najednou se ta nehybnost mění v prudké pohyby. Tike se rozběhl proti nám, ale před ním žádná obrazovka není. Jenom zaprášené náměstí a za ním strž k řece Iravadi. Tike mizí pod dolní částí obrazovky. Vojáci se vzpamatovali, vzpamatovali se mniši a všichni se vrhají za ním… Obrazovka tmavne.

To je všechno. Víckrát jsme Tika neviděli. Možná že se oba zabili pádem do strže. Možná že je dohonili a zabili. Nebo je nezabili a dali je do otroctví. Možná že se jim podařilo utéci a ukrýt se v horách. Možná že…

Pagan se nám už nepodařilo zachytit. Něco se snad ve spojové soustavě rozladilo a bude zapotřebí několika měsíců, než se to technikům podaří opravit.

Se Sylvií jsme odletěli prvním hvězdoletem.

Fyzici tam zůstali. Dohadují se a budou se dohadovat o příčinách toho nebývalého jevu, který se pokoušejí objasnit pomocí vzorců. Já se v tom nevyznám, jsem starý historik, zastánce konzervativního způsobu bádání.

Na stole přede mnou leží fotografie dívky s očima čistýma jako horská jezera.

Nedokončený román