„Jsem si naprosto jistý, že jsem něco zaslechl,“ neposlouchal ho Mikuláš.

Kolík naklonil hlavu ke straně. „Něco jako dunění?“

„Jo.“

Mlčky upírali pohledy do kotoučů pomalu se převalující mlhy, které zaplňovaly celou Broad Way neboli Širokou cestu.

Kotouče mlhy se pak v jednom kratičkém okamžiku změnily v dvoukolovou káru, pokrytou plachtou, která se nezadržitelně a velmi rychle pohybovala kupředu…

Poslední, co si Mikuláš pamatoval předtím, než z noční temnoty něco vyletělo a udeřilo ho přímo mezi oči, byl výkřik: „Zastavte lis!“

Ta šeptanda, kterou Mikuláš svým perem přišpendlil na list papíru jako motýla na korkovou podložku, se nedostala k uším několika lidí, kteří měli na mysli jiné, daleko temnější věci.

Malá veslice klouzala po syčících vodách řeky Ankh, které se za ní pomalu zavíraly.

Nad vesly se skláněli dva muži. Třetí seděl na špičaté zádi. Občas promluvil.

Říkal věci jako například: „Lechtá mě v nose.“

„No, budete muset počkat, dokud tam nedorazíme,“ odpověděl mu jeden z veslujících.

„Mohli byste mě pustit protáhnout. Fakticky to strašně lech-tá. Jsem celej ulechtanej.“

„Pustili jsme vás na břeh, když jsme se stavovali na obědě.“

„Jenže to mě to ještě nelechtalo.“

Teď se ozval druhý veslující: „Nemám ho praštit do tý jeho -aný hlavy a -anýho nosu tady tím -aným veslem, pane Zichr-hajc?“

„Skvělý nápad, pane Tulipáne.“

Ze tmy se ozval tupý úder.

„Au.“

„Tak a teď už ticho, příteli, nebo pustím pana Tulipána ze řetězu!“

„A to je -aně pravda.“ Pak se ozval zvuk, jako když se rozeběhla velká pumpa, nebo snad čerpadlo.

„Moment! Jen pomalu s tím pitím, ano?“

„No, zatím mě to ještě — nezabilo, pane Zichrhajc.“

Člun pomalu doklouzal po hladině k malému, málo používanému přístavišti. Vysoká postava, která byla v posledních chvíli středem zájmu pozornosti páně Zichrhajcovy, byla vytažena jako balík na pobřeží a vlečena dál uličkou.