O chvilku později zazněl zvuk vozu, který rychle slábl ve tmě.

Zdálo se zcela nemožné, aby právě v tuhle hodinu a v tom-hle počasí celou operaci zahlédla byť jediná lidská duše.

A přesto tomu tak bylo. Vesmír žádá, aby bylo pozorováno všechno.

Ze stínů nedaleké uličky se vyšourala přihrbená postava. Po jejím boku dost nejistě klopýtalo mnohem menší „cosi“ na čtyřech nohách.

Obě postavy pozorovaly odjíždějící kočár, který se rychle ztrácel v houstnoucím sněhu.

Menší stín pak řekl: „Ale, ale, ale! To je ale věc! Člověk, svázaný a s kápí na hlavě. Zajímavý, co?“

Postava jen přikyvovala. Měla na sobě obrovský, těžký zimník, o několik čísel větší, než jaký by jí padl, a plstěný klobouk, který čas a počasí přemodelovaly do měkkého kužele, jenž dokonale přilnul k hlavě.

„Zapaprč,“ řekla menší postava. „Došky a gatě, vyrazit toho velkýho chlapa. Řikal jsem jim to. Řikal. Tisíciletá ruka a krevety. Vyprdnoutsenato.“

Po krátké odmlce sáhla postava do kapsy a vytáhla uzenku, kterou přelomila na dva kusy. Jeden kousek zmizel pod převisem klobouku a druhý postava hodila malé postavičce, která obstarávala větší část hovoru, nebo přesněji řečeno většinu rozumného hovoru.

„Připadá mi to jako nějaká pěkně špinavá záležitost,“ prohlásila menší postava, která měla čtyři nohy.

Oba společníci mlčky konzumovali uzenku. Pak se vydali do noci.

Zdálo se, že stejně jako nedokáže holub kráčet, aniž by kýval hlavou, nedokázala větší postava jít, aniž by si k tomu tiše a nepřítomně nepobrukovala.

„Já jim to řikal. Řikal jsem jim to. Tisíciletá ruka a kreveta, řek jsem: Řek jsem. Řek. Oh, ne. Jenže voni akorát utekli. Řikal jsem jim to. Vysrat se na ně. Dveřní schod. Řikal jsem to, řikal, řikal. Zuby. Jakse menuje ten čas, řek jsem, řikal jsem jim, já za to nemůžu, abychřekpravdu, řeksempravdu, to dá rozum…“