Mikuláš přikývl. Se slovy mu to opravdu šlo. „Niku?“ nadhodil.

„Jo, to je vona,“ povzdechl si Kolík. „Zaspal jsem na semaforu. Nevšiml jsem si, že se to blíží. Pak už víte jen, že každej svolává schůze. Obrovský prachy. Až příliš velký na mou krevní skupinu. Mohlo se mi s Fu’Shooyem dařit docela dobře. Akorát že jsem měl zatracenou smůlu.“

„Musím říci, že jsem se doopravdy cítil mnohem bezpečněji, když jsem si tu židli postavil jinam.“

Ta rada ho stála dva tolary a k tomu ještě dostal příkaz nezvedat deklík na záchodě, aby do něj spodem nevlétl Drak neštěstí.

„Vy jste byl můj první zákazník a já vám za to děkuji,“ pokračoval Kolík. „Byl jsem na to kompletně připravený. Měl jsem Kolíkový zvonečky, Kolíková zrcátka, všechno vypadalo eňo ňůňo — tedy, chtěl jsem říct, bylo učiněno všechno k maximálnímu souladu věcí a pak najednou… prásk ho! Zase ta moje nešťastná špatná karma, jako vždycky.“

„No, každopádně to trvalo skoro týden, než byl pan Podejvic zase schopen chůze,“ upozorňoval ho Mikuláš. Případ Kolíkova druhého zákazníka se mu velmi hodil do posledního zpravodajského dopisu, takže se mu ty dva tolary vlastně vyplatily.

„Jak jsem měl vědět, že Drak neštěstí skutečně existuje?“ zachmuřil se Kolík.

„Já si myslím, že žádný neexistoval, dokud jste ho nepřesvědčil, že nějaký skutečně existuje,“ ušklíbl se Mikuláš.

Kolík Aťsepicnu se poněkud obveselil. „Hm, říkejte si co chcete, ale já byl vždycky dobrej v prodávání nápadů. Nedokázal bych vás přesvědčit, že právě v tomhle okamžiku je to jediné, po čem toužíte, párek v rohlíku?“

„Víte, já spěchám, protože musím donést tenhle balíček k—“ začal Mikuláš. Pak dodal: „Neslyšel jste někoho vykřiknout?“

„Taky tady někde mám nějaký studený pirohy s vepřovou náplní,“ bručel Kolík a horlivě se přehraboval ve věcech na tá-cu. „Mohu vám je nabídnout za nepřekonatelnou cenu, tři za —“