Ta zpráva se mu donesla k uším až později, ale to už byl její součástí.

Co se týče pana Zichrhajce a pana Tulipána, jediné, co o nich potřebujete vědět v tomto okamžiku, je, že patří k těm lidem, kteří vás oslovují „příteli“. Takoví lidé obvykle vůbec nebývají přátelští.

Mikuláš otevřel oči. Oslepl jsem, napadlo ho.

Pak pohnul přikrývkou.

A hned potom ho udeřila bolest.

Byla to ostrá a neodbytná bolest, která měla centrum přímo nad očima. Opatrně zvedl ruku. Zdálo se, že má na čele šrám a něco, co mu na omak připadalo jako prohlubeň v mase, pokud ne přímo v kosti.

Posadil se. Byl v malém pokojíku se zkosenou střechou. Spodní okraj malého okna lemovala návěj špinavého sněhu. S výjimkou lůžka, které se skládalo z matrací a pokrývky, byl pokojík prázdný. Pak domem otřásl jakýsi náraz. Ze stropu spadla prská prachu. Mikuláš vstal, tiskl si při tom ruku na čelo a nejistým krokem se vydal ke dveřím. Ty ho přivedly do většího pokoje, nebo přesněji do jakési dílny.

Při dalším úderu mu zachřestily zuby.

Mikuláš se pokusil zaostřit pohled.

Místnost byla plná trpaslíků, kteří se hemžili kolem dlouhých pracovních stolů. Na vzdálenějším konci místnosti se jich celá skupina tlačila kolem něčeho, co vypadalo jako složitý tkalcovský stav.

Jeho rameno se pohnulo a domem znovu otřáslo zadunění.

Mikuláš si opatrně ohmatával čelo. „Co se stalo?“

Nejbližší trpaslík se na něj podíval a s naléhavým výrazem strčil loktem do svého kolegy. Ten zase strčil loktem do svého souseda, a tak strkání loktem rychle oběhlo celou místnost, která se vzápětí naplnila opatrným tichem. Na Mikuláše vrhalo tvrdé pohledy přinejmenším tucet zasmušilých trpaslíků.

Nikdo se nedokáže dívat tvrději než trpaslík. Možná je to tím, že je mezi tradiční ocelovou helmicí a plnovousem vidět jen opravdu malý kousek obličeje. Trpasličí výrazy jsou díky tomu mnohem koncentrovanější.