Gurunduwaju je stát trojnásobně větší než Lamblie. Rychle zprůmyslnění bylo — jak už to v Africe chodí — provázeno nerozlučnou korupcí. Když jsme však dorazili do Gurunduwaju my, přestal mechanismus korupce skoro úplně působit.

Úplatky sice ještě bral každý, ale žádnou službu už za ně neprokazoval. Když člověk nedal úplatek, mohl si to pěkně odnést. Zprvu jsme nechápali, jak je možné, že průmysl, obchod a státní správa ještě fungují. Podle evropských kritérii by se byl měl stát rozpadnout každým dnem. Až teprve po delším pobytu jsem pochopil, jak funguje nový mechanismus, který byl jakousi náhražkou toho, čemu my na staré pevnině říkáme společenská konvence. Mwahl Tabuhine, lumilský poštmistr, u něhož jsme bydleli (jediný hotel v hlavním městě se renovoval už sedmnáct let), mi zcela nepokrytě prozradil, čím se řídil, když vdával svých šest dcer. Prostřednictvím nejstarší dcery se spříznil jak s elektrárnou, tak s továrnou na obuv, jelikož tchán ředitele továrny byl hlavním energetikem. Díky tomu nechodil bos a měl vždycky proud. Druhou dceru vyvdal do potravinářského kombinátu prostřednictvím šatnáře, jehož si vzala. I tohle byl neobyčejně obratný krok. Jedno vedení kombinátu za druhým putovalo do basy pro zpronevěry, jedině šatnář zůstával na svém místě, protože nic nezpronevěřil, jen přijímal dárečky. Díky tomu byl poštmistrův stůl vždycky bohatě zásoben. Třetí dceru dal Mwahl superrevidentovi opravářských družstev. Díky tomu mu nepršelo na hlavu ani v období dešťů, jeho dům zářil barevnými stěnami dveře se zavíraly tak hermeticky, že by žádná zmije nepřelezla přes práh, a dokonce měl v oknech skleněné tabule. Čtvrtou dceru provdal za dozorce městské věznice — pro všechny případy. Pátou si vzal písař z městské rady Samozřejmě že písař, a ne například zástupce starosty, jemuž Mwahl naservíroval černou polévku z krokodýlích jater. Rady se střídaly jako oblaka na nebi, ale písař pořád seděl na své židli, až na to, že proměnlivostí svých názorů připomínal měsíc.