Jelikož poštmistrem byl on sám, obešel se Mwahl bez matrimoniálních svazků s poštou a dokonce i mně, jeho podnájemníkovi, nosili dopisy a balíky do bytu ještě neotevřené, což je věc v Gurunduwaju přímo neslýchaná. Normální totiž je, že občan, který chce dostat zásilku od někoho, kdo bydlí dál, musí se pro ni obtěžovat osobně, pokud nespadá do okruhu lidí, kteří mají rodinná privilegia. Často jsem vídal, jak listonoši vycházeli ráno z počty s nacpanými brašnami a vyklopili hromady dopisů, svěřené poštovním schránkám bez nezbytné protekce, rovnou do řeky. A pokud jde o balíky, bavili se úředníci hazardní hrou, spočívající v hádání, co asi balík obsahuje. Kdo uhodl, ten si vzal z balíku na památku, co chtěl.
Náš pan domácí měl jedinou starost — že nemá žádné příbuzné na hřbitovní správě. „Takhle mě hodí krokodýlům, mizerové!“ vzdychal, když se ho zmocňovaly chmurné myšlenky.
Vysoký přirozený přírůstek v Gurunduwaju se vysvětluje tím, že si žádný otec rodiny nedopřeje oddychu, dokud se pokrevními svazky nespojí s celou sítí důležitých center. Mwahl mi vyprávěl, jak před renovací lumilského hotelu nejeden host omdlel hlady, ale záchranná služba nepřijela, protože její sanitky rozvážejí známým kokosové rohože. Ostatně Hauwari, někdejší desátník Cizinecké legie, který se chopil moci, povýšil se na maršála a každých pár dní ho ministerstvo pro vyznamenání dekorovalo za zvláštní zásluhy novými vysokými vyznamenáními, nehleděl křivě na všeobecný sklon k zaopatřování se, naopak říká se, že právě on přišel na nápad korupci zestátnit.