„Šípy jsou za kamny,“ řekla matka. „Co se děje? Je něco s Marianou?“

Stařešina vyběhl s kopím. Neuměl střílet ze samostřílu, copak to taky s jednou rukou jde? Oleg Stařešinu předběhl, vytáhl šíp z toulce, ačkoli v běhu to nebylo právě snadné.

Všechna drobotina z vesničky uháněla k ohradě.

„Zpátky!“ zavolal na ně Oleg výhružně. Nikdo ho ale neposlechl.

Vedle Thomase už stál Sergejev s velkým lukem. Muži napjatě naslouchali. Sergejev zvedl ruku, na níž mu chyběly dva prsty a dával znamení těm, kdo přibíhali zezadu, aby se zastavili.

V té chvíli sem ze šedivé lesní stěny dolehlo volání. Lidské volání. Bylo slyšet zdaleka, zaznělo krátce, pak ustalo a rozhostilo se nekonečné ticho, protože nebylo ve vsi lidské duše, která by si dovolila byť jen hlasitě vydechnout. Nedýchala snad ani mimina v kolébkách. A Oleg si představil, ne, Oleg to před sebou viděl, jak tam za dešťovou clonou mezi světlými kmeny uprostřed bílého dýchajícího lesa plného pohybu se tiskne zády k teplé a pálivé kůře borovice Mariana, Dick upadl na koleno a z jedné ruky, kterou mu rozervaly šakalí zuby, se mu valí krev, on se pokouší uchopit kopí…

„Stařešino!“ vykřikl Thomas. „Borisi! Zůstanete u ohrady. Olegu, poběž s námi!“

U lesa je dohnala teta Luisa se svým proslulým tesákem, kterým se jí letos podařilo zahnat medvěda. V druhé ruce třímala kus doutnajícího dřeva. Teta Luisa byla mohutná, veliká a na pohled hrozná ženská, krátké šedivé chomáče vlasů ji trčely na všechny strany, dlouhý plátěný šat se jí nafoukl jako zvon. Dokonce i stromy ustrašeně odtahovaly větve a stáčely listy, protože teta Luisa vypadala jako bohyně pomsty, jako zlý duch, který v zimě řve v úžlabině. A když teta Luisa zakopla a dravou liánu, tak liána místo aby se zmocnila chapadly své oběti, vrhla se ke kmeni stromu a schovala se tu jako bázlivý had.