„Já ti, hochu, úplně rozumím,“ usmál se Thomas. Nechal klesnout samostříl a opřel se zády o sloup v ohradě. „To všechno je ovšem otázka, v jaké situaci zrovna člověk je. V malé společnosti, řekněme v kmeni asi jako je ten náš, jsou třeba matematické vědomosti, tedy pokud jde o jejich užitnou hodnotu, poněkud pozadu ve srovnání s uměním zabít medvěda. Je to sice nespravedlivé, ale pochopitelné.“

Thomas se přívětivě usmál, dlouhé tenké rty se mu ohýbaly až v koutcích úst, jako kdyby se mu nevešly do tmavého obličeje samá vráska. Oči měl ještě tmavší než tváře, i bělmo měl zažloutlé. Thomas měl nemocná játra. Nemoc způsobila, že přišel o všechny vlasy. Měl také slabé plíce a často kašlal. Přesto všechno vydržel útrap ze všech nejvíc a nejlépe ze všech také znal cestu k průsmyku.

Thomas zvedl samostříl a bez míření vystřelil. Šakal neměl čas uhnout. Vypadl ze křoví, jako kdyby ho keře podpíraly a jako na povel pustily. Dopadl na louku, trhnul sebou a byl konec.

„Mistrovská střela,“ řekl Oleg.

„Díky. Měli bychom ho co nejrychleji odtáhnout, než se sem sletí ta havraní sebranka.“

„Dojdu pro něj,“ řekl Oleg.

„To ne,“ řekl Thomas. „Nebyl tu sám. Raději si zaběhni pro svůj samostříl. Až se budou vracet ti dva z lesa, budou muset projít jejich smečkou. Kolik jich bylo?“

„Napočítal jsem jich šest,“ řekl Oleg.

Šakal měl dokořán otevřenou zubatou tlamu, bílá srst mu stála, jako kdyby to byly jehly.

Oleg se otočil, aby si zaběhl pro samostříl. Vtom ho zastavilo Thomasovo zahvízdnutí. Bylo hlasité a slyšeli ho všichni ve všech koutech osady: všichni sem, všichni na pomoc!

Má běžet zpátky? Ne, lepší bude, když si doběhne pro samostříl. Bude to jen chvilka.

„Co se tam děje?“ Matka stála ve dveřích.

Beze slova ji odstrčil, sundal samostříl ze zdi, až málem vytrhl háček. „Kde jsou šípy? Pod stolem? Snad je někam zase nedala dvojčata?“