Thomas se z ničeho nic zastavil, až do něho Sergejev málem narazil, pak strčil do úst dva prsty a zahvízdal. Nikdo v osadě nedokázal tak hlasitě pískat, jako on.

Když hvizd dozněl, Oleg v tu chvíli pochopil, že se les v tom náhlém tichu polekal lidského dupání, toho lidského poplachu i hněvu. Byla jenom slyšet těžké oddechování tlusté tety Luisy.

„Tady jsme!“ zakřičela Mariana. Její hlas zazněl docela blízko. Vlastně ani tak nezakřičela, zavolala na ně, jako se volá z jednoho konce osady na druhý. A pak, když už znovu utíkali, zavolala na ně opět. Oleg zaslechl Dickův hlas, vlastně to byl spíš zvířecí řev, a do toho všeho se mísilo zuřivé šakalí vytí.

Oleg uskočil do strany, aby mohl předběhnout tetu Luisu, před ním však vyrostla záda Sergejeva, který se ani nestačil obléknout a utíkal jenom v košili a kožených kalhotách, bundu neměl.

Oleg jako kdyby Marianu viděl ve snu, stála přitisknuta k poddajnému bílému kmeni staré tlusté borovice, který se propadal, a chtěl děvče ochránit. Dick však neupadl. Bránil se nožem velkému šedivému šakalu, který uhýbal před jeho ranami, svíjel se a syčel. Další šakal se kroutil kus dál na zemi s šípem v boku. Dalších nejméně pět sedělo stranou vedle sebe, jako kdyby tu byli za diváky. Tato zvířata mají totiž podivný zvyk. Nikdy nezaútočí najednou, ale vyčkávají. Když se nepodaří prvnímu zdolat kořist, pustí se do zápasu druhý. A tak to jde tak dlouho, dokud smečka nezvítězí. Necítí k sobě žádnou lítost. Něco takového nechápou. Když Sergejev jednoho šakala pitval, nenalezl u něho ani mozek.

Šakali v roli diváků jako na povel obrátili své tlamy proti lidem, kteří se vřítili na mýtinu. Olegovi najednou připadlo, že rudé šakalí oči se na něho dívají s opovržením. Copak je možné, aby svou kořist napadli všichni najednou? To přece není podle pravidel.