Mariana nasbírala plný pytel hub. Měla štěstí. Museli však kvůli tomu jít daleko, až k soutěsce. S Olegem by se nikdy neodvážila až sem, s Dickem ale byla klidná. To proto, že i on byl klidný. Všude. Dokonce i v lese. I když měl raději step. Byl to lovec, jako kdyby se jím už narodil. I když se narodil dřív, než postavili osadu.

„Jsi v lese jako doma,“ řekl Dick.

Řekl to hodně nahlas. Šel před ní a trochu stranou. Kožená bunda s chlupy obrácenými ven na něm seděla jako ulitá. Sám si ji ušil. Málokterá z žen ve vesnici by něco takového dokázala. Mariana aspoň tedy ne.

Byl tu řídký les, takový pokroucený, stromy vyrostly jen o něco výše, než to dokázal sám člověk, a hned skláněly své skromné koruny, jako kdyby se bály vyniknout nad své sousedy. A dělaly dobře. Zimní vítr dokáže ulomit špičku stromu raz dva. Z jehličí odkapávala voda. Byl to déšť, studený déšť, Marianě navíc úplně zdřevěněla ruka, ve které nesla pytel s houbami. Přendala si pytel do druhé ruky. Houby se v pytli pohnuly a zavrzaly. Ruka ji bolela. Vrazila si do dlaně třísku, když vyhrabávala u soutěsky houby. Dick jí třísku okamžitě vytáhl, aby nedostala otravu krve. Kdo mohl tušit, co to bylo za dřevo. Ještě si lokla z lahvičky hořké tekutiny proti otravě, kterou stále nosila na krku.

U bělavých tlustých kluzkých kořenů jedné z borovic Mariana zpozorovala fialovou skvrnku.

„Počkej, Dicku,“ řekla. „Tenhle květ jsem ještě nikdy neviděla.“