Bylo to trochu vypouklé, kulaté a podobalo se to televizním obrazovkám. Někdy se na nich míhají zelené a modré klikaté čáry. Žádné jiné zrcadlo nemám. Dlouho jsem se do těch obrazovek dívala. Dokonce i hlupáčkové, kteří tam měli službu, mi dávali znamení a ptali se, co potřebuji. Jenom jsem po nich mávla rukou. Už je pryč čas, kdy jsem jim říkala, že to jsou kati, trapiči, fašisti. Teď už se jich nebojím. Bojím se jenom jejich Stroje. Toho velitele. Dlouho jsem se dívala do zrcadel, přecházela od jednoho ke druhému a hledala to nejsvětlejší. Nic jsem si tím ale nevysvětlila. Snad jsem to skutečně byla já, jenom jsem měla propadlejší oči a tváře jako kdyby mi zmodraly. To ale nejspíš bylo tím zrcadlem. A pod očima jsem samozřejmě měla váčky. Vrátila jsem se k sobě.‘

„To je ale zajímavé, co tomu říkáš, Pavlyši?“ zeptal se Dag.

„Co máš na mysli?“

„Přece tenhle problém. Když izoluješ na několik let člověka, že neví nic o průběhu času mimo prostor, kde žil, změní se nebo nezmění jeho biologický cyklus?“

„Na tohle teď zrovna vůbec nemyslím,“ zavrtěl hlavou Pavlyš.

‚Vzpomněla jsem si teď na koťátko. Úplně jsem na ně zapomněla. Až dnes jsem si na ně vzpomněla. Kde vzali to koťátko? Samozřejmě že na Zemi. Kňučelo a mňoukalo. Trvalo to dlouho. Takhle vyvádělo v sousední místnosti, hlupáčkové tam pořád běhali a pořád nemohli přijít na to, že kotě chce mléko. Byla jsem tehdy ještě strašně bázlivá, když mě ke kotěti přivedli a mysleli si, že mu mohu pomocí. Já jsem jim ale nedokázala vysvětlit, co je to mléko. V jejich syntetické potravě zřejmě něco chybělo. S koťátkem jsem se trápila tři dny. Ředila jsem mu kaši vodou a při těchto starostech jsem dokonce zapomínala na své utrpení. Kotě ale pošlo. Člověk vydrží víc než zvíře, i když se říká, že kočka má osm životů. A já jsem naživu. Koťátko mají podle všeho taky v muzeu. Teď už bych si věděla rady, čím ho nakrmit. Vím, jak se dostat do laboratoře.