
Když tak přemýšlím o drakovi, říkám si, že můj osud bude lepší. Já mám aspoň omezenou svobodu. A využívala jsem ji od samotného začátku. Od té doby, co mi umřelo koťátko. Dlouho jsem přemýšlela, proč se situace vyvinula tak, že všichni ostatní zajatci, ať už jich tu bylo kolik chtělo (za přepážkami v ostatních patrech byl vzduch jiný, tam jsem jít nemohla, ale i tam jsou určitě zajatci), jsou zavření. Jenom já jsem se mohla poměrně volně pohybovat po jednotlivých patrech. Jak mohli dojít k závěru, že jim nejsem nebezpečná? Třeba jsem podobná těm jejích pánům. Svěřili mi koťátko. Pustili mě do zahrady a ukázali, kde jsou semena. Smím chodit do laboratoře. Hlupáčkové mě dokonce poslouchají. Ten, kdo bude tyhle lístky číst, určitě bude přemýšlet, kdo to vlastně ti hlupáčkové jsou. Říkám tak železným želvám. Jakmile jsem se dozvěděla, že to jsou stroje, že nedokáží porozumět těm nejjednodušším věcem, začala jsem jim tak říkat. Jenom tak pro sebe. Když se nad tím vším ale zamyslím, nejsem na tom vlastně o mnoho lépe než ti, kdo jsou v klecích a v komorách.
