Mé vězení je jenom větší, prostornější než mají oni. To je celé. Přesto jsem se pokoušela prostřednictvím těch hlupáčků jejich Stroji vysvětlit, že to je zločin takhle unést živého člověka a držet ho v takových podmínkách. Chtěla jsem mu vysvětlit, že by bylo lepší, kdyby se spojili s námi, se Zemí. Pak jsem se ale přesvědčila, že kromě strojů tu vůbec nikdo není. A ty dostaly příkaz — budete létat z planety na planetu, shromažďovat, s čím se tam setkáte, a dopravíte to domů. Jenomže ta zpáteční cesta jim trvá strašně dlouho. Ještě pořád doufám, že se toho dožiju, že se s nimi setkám a všechno jim vyložím. Možná že nemají ani potuchy, že někde jinde, kromě jejich planety, může být rozumný život.‘

Když Pavlyš dočetl tenhle lístek, Dag prohlásil:

„Dá se říct, že v podstatě uvažovala zcela logicky.“

„Samozřejmě, byl to průzkumný automatický koráb,“ řekl Pavlyš. „Je tu ale jedna záhada. A Naděždě to neušlo.“

„Záhada?“ zeptal se Sato.

„Připadá mi divné,“ pokračoval Pavlyš, „že takový obrovský koráb vyslaný na dálkovou cestu neměl žádné spojení se základnou, se svou planetou. Zřejmě už letěl řadu let. A za tu dobu přece informace musela zestárnout.“

„V tom s tebou souhlasím,“ přikývl Dag. „Představ si, že takových korábů je několik. Každý má přidělen nějaký úsek galaxie. A pak si létají dlouhá léta. To není důležité. Vždyť organický život naleznou, aspoň tomu věřme, na jednom světě z tisíce. A shromažďují tak informace. Co znamená sto let pro civilizaci, která může vysílat takové automaty? Oni si pak už jen ve volné chvíli prohlédnou získané trofeje a rozhodnou, kam pošlou svou výpravu.“

„To berou všechno, co jim přijde pod ruku?“ zeptal se Sato, aniž tím nějak skrýval své nepřátelství k majitelům korábu.

„Jaká hlediska mohou automaty mít, aby mohly rozlišit rozumnou bytost od nerozumné?“