„No tak co, všichni jsme slyšeli přísahu,“ řekla zamyšleně Sandra. „Vraťme se k veselici, rytířky. Přeji ti hodně štěstí a úspěch, milá Natálie. Ať tě chrání Veliký Bre.“

Všechno se vrátilo na svá místa. Odtáhly stoly zpátky, zapálily svícny. Za okny se na město spouštěl soumrak. Míhali se sluhové, otírali rozlité víno, sbírali okousané kosti a přinášeli plné džbánky. Zacinkaly poháry. Uprostřed velkého rámusu šeptla Sandra Natálii do ucha:

„Ještě si spolu promluvíme. Nejlíp v noci. Dneska to však není možné.

Lepší to bude zítra…“

Natálie se na ni nechápavě podívala, ale Sandra už odcházela. Její hrdě zdvižená šedivějící hlava proplouvala mezi uctivě se rozestupujícími mladými rytířkami. Natálie také zamířila k východu. Neměla nejmenší chuť někoho vidět, dokonce ani své přítelkyně ne. Už nebyla tady uprostřed toho víru, který byl vlastně tišinou v zátočině života, kde se jakýkoli příboj rozbíjelo pevné břehy, kde jakákoli bouře měla své hranice. Ať jí padne na duši hřích hrdopýška, ale Natálie se už nemohla pohybovat mezi těmi břehy, od jednoho k druhému, od pravého k levému, jako vyplašený pták, který se dostal do malé místnosti. Musí si přece najít otevřené okno, vletět do něj, nebo…

Stoupala po schodech. Pochva dutě cvakala o dřevo a schodiště se jí zdálo nekonečné jako smutek. Nakonec končilo, ale smutek ne.

Známy chlapec jí šel vstříc. Natálie se unaveně usmála, objala ho, přitáhla si ho k sobě a šeptla mu do zrůžovělého ouška:

„Jdeme, chlapečku?“

Vyklouzla z postele, natáhla na sebe džíny a tichounce prošla záplavou tmavorudého měsíčního světla k otevřenému oknu. Sedla si na široký parapet.