Dnes byl úplněk. Měsíc visel nad střechami, nachový a jako vždycky ohromný. Měl v průměru víc než dva metry. Plný tmavých skvrn, světle červených kruhů a pásů. Ostrá střecha vedlejšího domu se rýsovala jako hrot kopí na měsíčním pozadí. Říkalo se, že kdysi dávno byl Měsíc daleko menší a měl jinou barvu. A také se říkalo, že ještě dřív neexistoval vůbec. Povídalo se i o tom, že na Luně žili lidé, jenom byli štíhlejší a vyšší. Mluvilo se také o tom, že slovutná Helena, rytířka Hnědého jestřába, tam odletěla na ohnivém draku, čímž se vysvětlovalo její záhadné zmizení. Také se říkalo, že tam nežijí lidé, ale čarodějové, vědmy a nestvůry. Mluvilo se také o tom, že existují kletby, které dovolují vidět Lunu úplně obrovskou. Povídalo se…

Byly to dívčí pohádky, legendy, utajované předpovědi heretiček. Je toho tak málo, málo! Občas byla Natálie schopná prodat svou duši i Holohlavému Chru, jenom kdyby za ni získala Vědomosti a ne jenom ty obyčejné povídačky. Najít něco, čemu by se dalo věřit, opravdovsky věřit, že to existovalo ještě před Temnotou. Archeologové…

Natálie se otřásla pod přílivem heretických myšlenek. Najednou jí bylo hrozně. Co když Holohlavý Chru ucítí její myšlenky a přijde? Jak vypadá? Co udělá s její duší? Co když její duše už dávno zahynula vzhledem ke spojení s Archeology?

Nad střechami se objevila Plovoucí hvězda, první z deseti. Proplula zprava doleva nad rudým diskem Měsíce ve vzdálenosti asi dvou měsíčních průměrů. Samozřejmě, vždyť je to První. Jejich cesty uměla Natálie nazpaměť a nikdy si je nespletla. Modrá jasná hvězda, mnohem větší a krásnější, než Nehybné hvězdy, které byly ve valné většině bílé a mrňavé. Proč desítky a stovky Nehybných hvězd zůstávají na místech a prakticky se nepohybují pro oči pozorovatele? A proč desítka Plovoucích hvězd uhání po noční obloze? Kam se ztratí mraky, když zmizí za obzorem? Jestli je opravdu nebe křišťálové,jak učí kněžky, tak odkud se bere déšť?