Už byl nejvyšší čas se zastavit. Nekonečná proč byla skutečným pádem do nekonečna. Nekonečným pádem, který všechno zhoršuje.

„Co se stát vědkyní?“ říkal kdysi dědeček, roztrpčený jejími nekonečnými proč.

Vědkyně? Natálii definitivně otrávily, protože nevěděly vůbec nic. Ani vědkyně, kněžky, ani ty světské… Mnohahodinové spory až do ochraptění o významu nějakého třetiřadého pojmu. Pracné výpočty pohybů hvězd. Pohyb do kruhu. Být uzavřená sama do sebe. Nekonečné debaty o tom, které písmeno vymyslel Veliký Bre jako první. B-r-r! Krev studí a mrzne! A krev měla Natálie vždycky horoucí, což se smutkem poznamenávaly její učitelky a předpovídaly jí nikoli nejlepší budoucnost, vytvořenou jenom ze šíleností a nepředložeností. A měly pravdu. Zlaté ostruhy si vysloužila rychleji, než kterákoli z jejích vrstevnic. Účastnila se turnajů i rodových válek, zabíjela zvířata, ale všechno to bylo k ničemu, protože zůstala lehkomyslnou a zahálčivou rytířkou, a to jak v očích ostatních, tak i ve svých. A teď ještě Přísaha… Matka žensky pomlčí, stiskne zuby a všechno pochopí. A táta? Těch slziček, co bude… Ale vždyť ona sama je vyděšená. Jenže, co se dá dělat? Nakonec se jednou rozhodla…

Dívala se na spící město, jako kdyby se v jeho propletených, tmavých uličkách skrývala Pravda, opravdové, nefalšované Vědění. Ale nic takového se, samozřejmě, za otevřeným oknem nevyskytovalo. Jenom rudá noční tma, lidé všech vrstev, spící pod špičatými střechami. A sem tam šoupavé kroky stráže.

Kilometrovník druhý

Svátek podle všech pravidel

Socha přežije národ.

N. Gumilev

Natálie mile vyprovodila krásného sluhu a vsunula mu do ruky dva zlaťáky. Olga šibalsky a úmyslně neobratně klopila oči. To znamená, že taky nespala sama. Natálie ji jen tak mimochodem ťukla do nosu.