Rychle se nasnídaly a oblékly si pláště. Natálie svůj rodový, modrý se zlatým jednorožcem. Olga si oblékla, jak se patří pro zbrojnošku a kandidátku na rytířku, fialový bez erbu. Na krk si pověsily ceremoniální zlaté řetězy s Pěti hvězdami, které byly vykládané safíry. Připnuly si meče v slavnostních pochvách, zkrášlených velkým množstvím zlatých ozdob. Natálie dala nohu na taburet a upravila si zlatou ostruhu. Úkosem se podívala na netrpělivě podupávající Olgu.

„Přinatrefil se ti někdo hodně bujný. Máš úplně napuchlé ucho. Kousl tě?“ Olga se, bůhví proč, strašně začervenala.

„Že by byla věrná zbrojnoška zamotaná do nějakého lehkomyslného románku? V tom je něco složitějšího…“ všimla si Natálie a okamžitě na to zapomněla. To by tak ještě scházelo, aby si před Mší pletla hlavu nějakými Olžinými problémy.

Vyšly na ulici. Lidí nepočítaně. Všichni byli oblečeni svátečně a mířili k chrámu. Hvízdla flétna, bouchly o sebe měděné činely. Natálie se ohlédla. Ostrým pochodovým krokem dusaly středem ulice v čtyřstupu Rudé Ďáblice, osobní garda Šedé Kardinálky. Měly na sobě rudé kamizoly s černými plameny na hrudi a na rukávech, rudé barety s oranžovým peřím a žluté kalhoty. Byly pečlivě vybrané, urostlé, plné ženskosti. Natáliiny oči se zle zúžily. Už měla několik soubojů s důstojnicemi Rudých Ďáblic, a to i v Tomu, když tu byla minule. Velení to nevidělo rádo, ale mezi mladými rytířkami bylo dobrým zvykem navážet se do kardinálčiny gardy. Trvalo to už od nepaměti. Olga se směla pouštět do soubojů se seržantkami a vojačkami, což ji strašlivě štvalo.

Hřměla stará bojová píseň Rudých Ďáblic:

Vzlétněte jako oheň, modré noci! My jsme pionýři, děti pracujících! Blíží se éra Světlých žen! zvolání pionýra: Buď vždy připraven!

„Pochodovat teda umějí,“ řekla Natálie, „ale…“