Vyjekla. Zarazila se a pořádně se podívala. Ne, není tu ani ta nejmenší pochybnost. Vedle jedné z dvacítek Ďáblic udatně, pochodovala včerejší společnice Kateřiny. Tentokrát na sobě měla seržantskou uniformu a zlaté pochodně jí svítily na rukávu. Zápěstí měla převázané úhledným obvazem. Natálie si nevšimla. Až příliš se snažila ukázat své furiantství při pochodování.

Natálie strčila do Olgy a očima jí ukázala na včerejší nepřítelkyni. „To je ona! O ní jsem ti vyprávěla.“

„A ta druhá? Kateřina!“

„Nikde ji nevidím. Možná, že už přešla.“

„Se seržantkami se mohu bít…“ vzdychla Olga zasněně.

„Oli!“

„Vždyť jsem tak moc neřekla. Teď se občas už i ony vytahují…“ „Ticho!“ usekla Natálie. „Přece jenom je dneska významný den.“

K chrámu, Katedrále Pěti Hvězd, došly mlčky. Byl vyšší, než ty nejvyšší domy v celém městě. Dokonce i temnorudé věže knížecího Národního výboru, které se tyčily zprava nad střechami domů, byly viditelně. nižší. U vchodu, jak bylo zvykem, Natálie třikrát odstrčila od sebe nataženou dlaní cosi neviditelného — vlevo, vpravo a kupředu. Tak to vypadalo při postranním pohledu někoho, kdo nevědělo co se jedná. Ale v Svaté víře to znamenalo, že věřící zavrhuje Všechny tři hlavní nepřátele, které porazil a proklel Veliký Bre.

Nehledě na všechny své utajované pochyby, z nichž mnohé hraničily s kacířstvím, nebo jím doopravdy byly, pocítila Natálie nesmělost a příliv duševního zaujetí. Přece jen to byla Katedrála. Ohromný sál, kde stěny odshora až dolů zdobila nádherná a výrazná mozaika, která zobrazovala skutky a vítězství. Velikého Bre. Ozařovaly ji desítky lamp. Vpředu se blýskal zlatý disk s velkým množstvím paprsků — Tvář Velikého Bre. Pod ním už stálo, tváře otočené k oltáři, dvanáct vážených kněžek — Čestné Prezídium, v nařaseném bílém oblečení. Šedé vlasy, přepásané zlatými obručemi, které zdobily miniaturní kopie Tváře Velikého Bre. Na hrudi. měly Pět zlatých hvězd.