„Ať pošle Veliký Bre všem rozumným i nerozumným tvorům Světlý Zítřek!“

„Amen!“

Halapartny se rozestoupily a Natálie se dotkla koleny teplých koňských boků. Kopyta zadusala po dlažbě. Bohaté město Tom, majitel sýpek, si mohlo dovolit dlážděné ulice. Co se týče ostatního, bylo jako všechna jiná města — vysoké úzké domy, okenice pokryté řezbami, nad každými dveřmi.

Pět hvězd. Středňáci je měli měděné, ti bohatší pozlacené, a zlaté měli dvořani a největší boháči. I ti chodci jsou obyčejní — svalnatá kovářka v propálené kožené hazuce, ukřičená pekařka v bílých kalhotách a košili barvy mouky, s ošatkou plnou pečených pirohů na hlavě, důstojně se nesoucí kupkyně se zlatou čtyřhrannou mincí na krku — jejich gildovním znakem.

Natálie ani Olgy si nikdo nijak zvlášť nevšímal. Na Mši přišly mraky rytířek, a tak už všem zevšedněly.

„Dala bych si pirožek…“ skoro dětsky si povzdychla Olga. „Co kdyby sme si koupily…“

„Zbrojnoška nemá jíst na ulici,“ poučila ji Natálie. „Zapomělas?“

„Ale když mně se chce…“

„Jsi tvrdohlavá, Olgo, jako chlap,“ štěkla Natálie přes rameno. „Podívej! Podívej! Ten zrzavej… Nebyl by od věci…“

Natálie pootočila hlavu tak, aby pohyb vypadal jako nenucený, a podívala se směrem, kterým ukazovala její věrná zbrojnoška. Zrzounek s naondulovanou bradkou opravdu nevypadal špatně, ale příliš křiklavé oblečení, přehršle laciných prstenů na rukách zcela jednoznačně prozrazovaly jeho povolání.

„Oli! Vždyť to jsou prodejní muži!“ sykla Natálie a pokrčila nos. „Nemám nic proti mazlivému služebnictvu, v tom nikdo rytířkám nebrání, ale s těmahle…“

„Ani podívat se člověk nemůže. Říká se, že ostatní rytířky…“

„Až dostaneš svoje ostruhy, tak se muckej s kým chceš. Třeba i s takovými… Ale dokud jsi moje zbrojnoška…“

„Dobře! Už mlčím.“

„No tak. Semhle jdeme, tady za tou pekárnou zahneme doleva.“