U dveří do pokoje, Olga přičinlivě zmizela ve svém, pohlédla Natálie na. krasavečka tak významně, že zrudl až k uším. Potom ho požádala, aby jí před zhasínáním ohně přinesl trochu vína. Ani ji nenapadlo, že by to neudělal, zvlášť když mu před rozchodem významně stiskla drobné prstíky. Zavřela za sebou dveře a zastrčila kovanou závoru. Převlékání po cestě je věc podstatná, skoro rituál. Rytířka, která právě přijela, musí navštíviti velký sál. Jakékoli nedbalosti v oblečení by si ostatní okamžitě všimly.

Vana. Místo cestovních kalhot — modré džíny, které mohou nosit jenom dvořani. Ušily je řemeslnice na matčině hradu. Rudá košile, doplněná, safírovými sponami. Místo hrubých cestovních bot si vzala měkké. Samozřejmě, že si do pravé zasunula kinžál. Černý pás se zlatými heraldickými srpy a kladivy obtočil její štíhlý pas. K němu si připjala meč. V poslední době některé rytířky převzaly od mužů módu nosit prsteny. Natálie se k této módě nepřipojila. Když by se mělo říct po pravdě, tak, hlavně kvůli tomu, že se stejně šířily drby o její mužnosti. Zato briliantové náušnice a zlatý řetěz na krku, to je rytířské. V tomto případě ji nemá nikdo šanci jakkoli napadnout. Natálie se podívala do zrcadla a byla, spokojená. Ještě kdyby si mohla na rameno připnout stuhu nějakého! Překrásného chlapce… Co se dá dělat. A vůbec, zrcadlo lže. Obraz posmutněl. Žije samostatným životem tam v tajemném zazrcadlí. S Natálií to nemá nic společného.

A rytířka Natálie, kněžna horského výběžku Ulu — Gemu, pomalu sestupovala po schodech do sálu. Hlavu hrdě vztyčenou a na tváři výraz nesmírného uspokojení životem. To si tam může přečíst i ten, kdo je negramotný.

Zvonily poháry. Zvonil ženský rytířský chechot. Zvonily mince u stolů, kde se hrály kostky. Poletovali tu s podnosy ztepilí mládenci. V koutě nadšeně vyřvávaly bojovnice se zápalem starou bojovou píseň rytířů Nosiba: