Když by se mělo říct zcela po pravdě, tak nikdo z dnešních rytířek neví, co za plemeno byli Bazarové. Říkalo se, že ti sveřepí barbaři žili dávno, když se Země právě oddělila od Temnoty a po světě se toulali čtyřnozí koně a jiné nestvůry a obludy. Vbrzku je vyhubili slavní předkové, zakladatelky — komisařky v kožených kabátech a zaprášených přilbách. To se stalo v šerém dávnověku, kdy se stavěly první zámky — gorkomy a vznikaly první rodové erby. Potom asi Bazary někdo vyhubil, ale o tom už v letopisech není ani slovo.
Natálie se prošla sálem a zdravila se se známými. Sedla si ke stolu. Zádumčivě zdvihla ke rtům pohár a upila z něj. Čistě mechanicky plácla po zadku sluhu, který zrovna běžel kolem. Ani ji nějak nepřekvapilo, že sousední stoly najednou ztichly. Nepříjemný, řezavý hlas umrtvil všechen ruch v okolí:
„Kateřino, ať mě odtud odvleče Plešatý Chru, jestli tu mezi námi nejsou převlečení mladíci!“
Natálie se pomalu otočila, tak pomalu, aby neztratila důstojnost. Je to tak. Ty dvě u vedlejšího stolu se bavily nahlas, jako by ji ani nevnímaly. „No jo, rytířské oblečení ještě z kluka rytíře neudělá.“
„A to ani když si nenavlíkne prsteny.“
„Ale na náušnice nezapomněl…“
„Uši má napuchlé. Vždyť si je právě teď propíchl. Chudák, vždyť nemůže být zvyklý na ženské ozdoby…
„Hele, a má meč. Jako rytířka. Dokonce na něm má erb. Podívejme…“
„A jednorožce má v erbu. Musíme.. „
Teď už Natálie měla zákonné důvody pro hádku. Jednorožec byl erbovním zvířetem jejich rodu. A urážka erbu byla urážkou celého rodu, včetně všech předcházejících pokolení. Přesto ještě váhala, protože se na ně podívala. Ty rytířky, právě tak jako jejich erby, neznala. Urostlé, ženskost z nich přímo čiší, svaly jim jenom hrají.