Jeho základem byl válec tak dokonale geometrického tvaru, že vypadal jako vykroužený na soustruhu — na takovém, který by měl hroty padesát kilometrů od sebe. Oba dva konce byly úplně hladké, vyjma jakýchsi malých staveb uprostřed jedné ze stran, a měřily napříč dvacet kilometrů; z dálky, která stírala vnímání skutečných rozměrů, Ráma vypadal téměř komicky, jako obyčejný domácí bojler.

Ráma se rozrůstal, až vyplnil celou obrazovku. Povrch měl jednotvárný, stejně bezbarvý jako povrch Měsíce, a zcela bez kazu, vyjma jednoho jediného místa. Uprostřed délky válce byla asi kilometr široká skvrna anebo šmouha, jako by do Rámy před dávnými časy cosi narazilo a roztříštilo se o něj.

Nebylo známky, že by náraz způsobil Rámovým otáčejícím se stěnám sebemenší úhony; avšak právě tahle skvrna měla na svědomí nepatrné kolísání jasnosti, jež vedlo ke Stentonově objevu.

Záběry ostatních kamer už nepřidaly nic nového. Ovšem sledování drah jejich nosičů v Rámově slaboučkém gravitačním poli podalo další klíčovou informaci — hmotnost válce.

Byl příliš lehký na to, aby byl celý vyplněný. Z toho nutně vyplynulo, že musí být dutý, ale to už pro nikoho neznamenalo žádné velké překvapení.

Došlo k toužebně očekávanému, dlouho obávanému setkání. Lidstvo se chystalo uvítat svou první návštěvu z hvězd.

4 PŘISTÁNÍ

Kapitán Norton si tyhle první televizní záběry, jež si v hlavě přehrával mnohokrát, připomněl i v posledních minutách před přistáním. Jenže byla tu jedna okolnost, kterou nemohl zprostředkovat žádný elektronický obraz — a to Rámovy ohromující rozměry.

Ani když Norton přistával na přírodních tělesech jako Měsíc nebo Mars, nikdy neměl tak silné dojmy. To byly planety a člověk očekával, že budou veliké. Ačkoli také jednou přistál na Jupiteru VIII., který byl dokonce nepatrně větší než Ráma — a připadal mu docela malý.