Nejprve nastaly problémy s Rámovou světelnou křivkou. Žádnou totiž neměl.

Všechny známé asteroidy bez výjimky vykazovaly mírné kolísání jasnosti, narůstající a klesající s periodou několika hodin. Už déle než dvě století se vědělo, že to je nevyhnutelný výsledek jejich rotace a nepravidelného tvaru, jak se během letu převracely kolem dokola, plochy nastavované Slunci se průběžně měnily a podle toho kolísala jasnost asteroidu.

Ráma takové změny nevykazoval. Buď se neotáčel vůbec, anebo byl dokonale symetrický. Obě vysvětlení se zdála být úplně stejně nepravděpodobná.

V tomto stadiu věci zamrzly na několik měsíců, protože žádný z velkých teleskopů umístěných ve vesmíru nemohl být ušetřen své každodenní práce — zírání do nejzazších hlubin vesmíru. Kosmická astronomie, to byl nákladný koníček a minuta u velkého dalekohledu mohla docela dobře přijít na tisíc dolarů. Dr. William Stenton nikdy nebyl schopen urvat pro sebe dvousetmetrový reflektor na odvrácené straně Měsíce na celou čtvrthodinku, pokud ovšem nebyl přerušen nějaký důležitější program poruchou kondenzátoru za padesát centů. Smůla jiného astronoma přinesla štěstí jemu.

Bill Stenton nikdy nevěděl, co vlastně viděl, až do následujícího dne, kdy získal strojový čas a počítač mu jeho pozorování vyhodnotil. A dokonce i když už výsledky zářily na obrazovce, trvalo mu několik minut, než pochopil, co vlastně znamenají.

Sluneční světlo, jež Ráma odrážel, nemělo absolutně konstantní intenzitu. Objevila se docela maličká změna — sotva zjistitelná, avšak zcela nepochybná a naprosto pravidelná. Podobně jako všechny ostatní asteroidy i Ráma tedy skutečně rotoval. Ovšem zatímco normální „den“ znamenalo pro asteroid několik hodin, Rámův trval jenom čtyři minuty…

Dr. Stenton provedl několik rychlých výpočtů a zjistil, že jejich výsledkům se dá uvěřit jen stěží. Rovník téhle malé planetky se musel otáčet rychlostí větší než tisíc kilometrů za hodinu; bylo by dost nezdravé pokoušet se o přistání kdekoli jinde než přímo na pólech.