Těleso o průměru čtyřiceti kilometrů s periodou rotace jen čtyři minuty — jak to zapadá do běžných astronomických schémat? Dr. Stenton byl člověk s fantazií a se sklonem někdy příliš zbrkle vyvozovat závěry. Právě nyní dospěl k jednomu, který mu připravil několik opravdu nepříjemných minut.
Jediným druhem z nebeské zoologické zahrady, jemuž tento popis vyhovoval, byl kolapsar. Co když je Ráma mrtvé slunce — šílenou rychlostí se otáčející koule z neutronů, jejíž každý krychlový centimetr váží miliardy tun…
Vyděšenou myslí dr. Stentona tehdy náhle probleskla vzpomínka na nesmrtelné dílo klasika H.G.Wellse Hvězda. Četl je poprvé jako ještě velice malý chlapec a pomohlo v něm vznítit zájem o astronomii. Ani dvě století nesetřela kouzlo i hrůzu, která z něho šla. Nikdy nezapomene na vylíčené obrazy uragánů a přílivových vln, měst stržených do moře, když se románový návštěvník z hvězd srazil s Jupiterem a pak prolétl okolo Země při pádu ke Slunci. Pravda, hvězda, kterou starý dobrý Wells popisoval, nebyla vyhaslá, nýbrž doběla rozžhavená a většinu neplech způsobila právě žárem. Ale na tom sotva tolik záleželo, i kdyby Ráma byl už docela vychladlé těleso, odrážející pouze sluneční světlo, mohl by zabíjet stejně dobře gravitací jako ohněm.
Každé těleso o hmotnosti hvězdy, jež by proniklo do sluneční soustavy, by zcela rozmetalo oběžné dráhy planet. Země se smí odklonit ke Slunci — anebo naopak ke hvězdám — jenom o pár miliónů kilometrů, neboť jinak by se jemná klimatická rovnováha zhroutila. Antarktická ledovcová špička by roztála a zaplavila všechny nízko položené oblasti: anebo by naopak oceány zamrzly a celý svět sevřela věčná tma. Stačilo by Zemi jenom trošku postrčit tím či oním směrem…