K sestavení menu jsem tentokrát nepotřeboval ani půl hodiny. Byla to krušná půlhodinka, ale udělal jsem, co bylo v mých silách. Pak jsem uvedl do provozu kuchaře, vtloukl mu do elektronické paměti všechny chody a šel jsem se podívat, jakpak se snaží hošánci.

Už od prahu velína jsem viděl, že mám na krku mimořádku. Všechny tři provozní monitory se automaticky zapnuly a signalizovaly beznadějný klid. Přiběhl jsem k hlavnímu pultu a spustil i panoramatickou obrazovku. Krve by se ve mně nedořezal. Staveniště bylo prázdné. Něco takového se mi ještě nikdy nestalo. Ba co víc, zatím jsem neslyšel, že by se něco podobného vůbec stát mohlo. Zakroutil jsem hlavou a vrhl se k východu. Kybery někdo někam odvedl… Bludný meteorit… Klepl Toma do kostrče… Nebo se splašil program… Ale to je vyloučeno! Vřítil jsem se do přechodové komory a strhl z věšáku kožich. Ruce mě neposlouchaly, nemohly najít rukávy, spony jako by se přestěhovaly na docela jiná místa a zatímco jsem s tím zlořečeným kusem oděvu zápolil jako kdysi baron Prášil se svým kožichem, před očima už se mi vznášela přímo pekelná vidina: kdosi infernální a nemyslitelný odvádí mého Toma jako pejska a oba zbylí kybeři stejně jako on pokorně lezou do mlhy, do dýmnatého třasoviska, noří se do hnědé břečky a mizí navždy. Zběsile jsem kopl do blány a vyskočil ven.

Všechno mi před očima plavalo. Kybery jsem našel v pořádku, hned vedle rakety. Shlukli se u nákladního vchodu, všichni tři, a nenápadně se přetlačovali, jako by se každý z nich snažil vniknout dovnitř jako první. Bylo to nepředstavitelné, příšerné. Vypadalo to na pokus co nejrychleji zmizet, ukrýt se před něčím, zachránit se… Takovýto jev ze světa sekundární přírody — mám na mysli robota, který se zbláznil — je sice znám, ale vyskytuje se jen hodně vzácně, kdežto o splašeném stavebním robotu jsem neslyšel ještě nikdy.