To všechno je z ticha. Z prázdna a ticha. Vanderhoose nám to s přímo ukázkovou jasností a názorností vysvětluje večer co večer. Člověk není příroda a prázdno nesnáší. Jakmile se ocitne v prázdnu, snaží se je nějak zaplnit. A tak je zaplňuje vidinami a sluchovými halucinacemi, když už není s to obsadit je něčím reálným. Sluchových halucinací jsem si za ty tři dny užil ažaž. Takže se dá předpokládat, že co nevidět přijdou i vidiny…
Mašíroval jsem chodbou kolem prázdných kajut, kolem knihovny, kolem arzenálu, a když jsem míjel marodku, ucítil jsem slabý pach — čerstvý, nepříjemný, jakoby čpavkový závan. Zastavil jsem se a soustředil se. Známý pach. Ačkoliv kdo ví, co by to mohlo být. Nahlédl jsem do operačního šálku. Kyberchirurg — obrovský bílý hlavonožec, zavěšený pod strop, stále zapnutý a připravený k akci — si mě chladně prohlédl smaragdovýma očima a pohotově zaševelil manipulátory. Tady byl pach určitější. Uvedl jsem do chodu nouzovou ventilaci a rázoval dál. To by člověk nevěřil, jak se všechny jeho smysly dokáží zmobilizovat! Kdyby nic jiného, tak čich jsem měl odjakživa prachmizerný…
Obchůzku jsem ukončil v kuchyni. Také tady se prohánělo plno pachů, ovšem proti těm jsem nic nenamítal. Ať si říká kdo chce co chce, kuchyň musí mít svou charakteristickou vůni. V jiných expedičních raketách je jedno, kde zrovna jste, zda v kuchyni, velíně či v obytné kajutě. Já bych něco takového nikdy nedopustil — a nedopustím. Já uznávám jiné pořádky. Čistota je čistota, to ano, ale kuchyň musí pěkně vonět. Chutně. Povzbudivě. Vždyť jsem to já, kdo tu musí čtyřikrát denně sestavovat jídelníček, a to prosím bez valného nadšení a zájmu, protože chuť na jedné straně a prázdno na straně druhé — to jsou záležitosti naprosto neslučitelné…