Nervy už jsem ovšem měl tak vybičované, že bych byl ochoten uvěřit i tomu. Nestalo se nic. Když mě zpozoroval Tom, přestal sebou cukat a rozsvítil návěst Cekám na pokyny. Se vší rozhodností jsem mu ukázal: Vrátit se na místo a pokračovat v plnění programu! Poslušně zařadil zpátečku, otočil se a odjel na své místo, na staveniště. Jack a Rex ho přirozeně následovali. A já dál postával vedle průlezu, v hrdle mi vyschlo, kolena zeslábla, takže jsem měl co dělat, abych si nesedl.

Nesedl jsem si. Pomalu jsem se dával do pořádku. Kožich jsem měl zapnutý nakřivo, uši mi mrzly, na tvářích a čele rychle stydl pot. Rozvážně, s uvědomovanou snahou kontrolovat veškeré pohyby jsem si otřel z obličeje pot, pořádně se zapnul, kapuci jsem si stáhl hluboko do čela a nasadil jsem si rukavice. Člověk se obyčejně stydí přiznat si něco takového, ale mě se zmocnil strach. On už to vlastně nebyl strach jako takový, jen zbytky prožitého šoku smíšené se studem. Kybertechnik, který se polekal vlastních kyberů… Rázem mi bylo nade vše jasné, že o tomhle případu se nikdy a nikomu nezmíním ani slůvkem. Proboha, vždyť mně se z toho až rozklepaly nohy, ještě teď je mám jako z vaty, a ze všeho na světě bych si býval nejvíc přál, abych se mohl vrátit zpátky na palubu a klidně a metodicky si celou událost nechat projít hlavou. V klidu se podívat do příruček. Jenže mám-li být opravdu upřímný, spíš se prostě bojím k hošánkům třeba jen přiblížit…

Pln odhodlání jsem zapíchl ruce do kapes a vykročil ke staveništi. Hošánci pracovali jako z partesu. Tom — jak jinak — se mě zdvořile tázal na další instrukce. Jack zpracovával základy dispečinku, jak mu koneckonců ukládal program, zatímco Rex kličkoval po dokončené části přistávací plochy a věnoval se čištění. Ano, s programy musí být něco v nepořádku. Kdo sem mohl naházet ty kameny? Ty tu předtím nebyly, k čemu taky, stavebního materiálu je přece kolem dost.