Po další dvě hodiny jsem byl silně zaneprázdněn, tak zaneprázdněn, že jsem si nevšímal ani prázdna, ani ticha. Pro začátek jsem to konzultoval s Hansem a Vadikem. Hanse jsem vzbudil a ten v rozespalosti jen bručel a těžko srozumitelně mumlal jakési nehoráznosti o dešti a nízkém tlaku. Užitek z toho pro mě přirozeně neplynul žádný. Vadika jsem musel dlouho přesvědčovat, že nežertuju a nedělám si z něj dobrý den. Bylo to o to nesnadnější, že mě neustále dusil drobný hysterický smích. Nakonec jsem mu přece jen pracně vštípil, že mi není do šprťouchlat a ten smích že pramení z něčeho docela jiného. Taky se umravnil, zvážněl a oznámil mi, že i jeho šéfkyber se čas od času spontánně zastaví, ale na tom snad není nic tak divného — je horko, kybeři pracují na doraz a soustava se ještě nestačila řádně adaptovat. Nebylo by možné, že v mém případě je celý problém způsoben extrémním chladem? Možné by to samozřejmě bylo, ale já přísně vzato doufal, že Vadik nebude formulovat otázky, nýbrž mi to rovnou vysvětlí. Vadik se tedy spojil s hlavinkou Ninon z ER-8, posoudili jsme tento předpoklad v triu, na nic jsme nepřipadli a hlavinka Ninon mi poradila, abych se spojil s hlavním kyberinženýrem základny, který zná tuto řadu stavebních kybersoustav jako své boty, však je málem jejich tvůrce. Inu, tohle všechno jsem pochopitelně věděl taky, jenže se mi ani trochu nezamlouvalo, že bych se k hlavnímu inženýrovi s prosíkem obracel už třetí den samostatné práce, a ještě k tomu v situaci, kdy nemám pohromadě jedinou, slovy jedinou trochu rozumnou hypotézu!