A tak jsem se prostě posadil ke svému pultu, roztáhl před sebou schéma programu a začal v něm poctivě šťourat a hrabat. Musím rovnou říct, že jsem na žádný defekt nenarazil. Za onu část programu, kterou jsem sestavoval sám, jsem byl ochoten dát ruku do ohně rovnou, a teď jsem byl odhodlán přívažkem přihodit i vlastní dobré jméno. Horší už to bylo s typizovanými blokovými poli. Mnohá z nich jsem znal jen zběžně, a kdybych chtěl každé krok za krokem zkontrolovat taky, určitě bych narušil stanovený harmonogram prací. Proto jsem se rozhodl pro kompromis.

Odpojil jsem všechny okruhy, které jsem zatím nepotřeboval, jednotlivé fáze jsem maximálně zjednodušil, a co se dalo, jsem převedl na ruční ovládání. Když už jsem málem stiskl tlačítko s nápisem START, zničehonic jsem si uvědomil, že během takové půlhodinky už poněkolikáté slyším cosi — cosi naprosto šíleného, naprosto nemístného a neuvěřitelně známého.

Plakalo dítě. Někde daleko, na druhém konci lodi, za mnoha dveřmi, plakalo bezútěšně, zoufale a přerývavě, asi nějaké batole. Ještě maličké, docela malé. Možná tak roční. Pomalu jsem zvedl dlaně a přitiskl si je k uším. Pláč utichl. S dlaněmi na uších jsem vstal. Přesněji řečeno jsem zjistil, že zřejmě už dost dlouho stojím na nohou, tisknu si uši, košile se mi lepí k zádům a spodní čelist sama od sebe ochable klesla. Zaklapl jsem ústa a opatrně oddálil dlaně od ušních boltců. Pláč nikde. Zase jen to normální zatracené ticho, jen v neviditelném koutě zvonila moucha zamotaná do pavučiny. Vytáhl jsem kapesník, pomalu ho rozložil a pečlivě si otřel čelo, tváře i zátylek. Pak jsem ho stejně pomalu začal skládat a přitom jsem přešel tam a zpátky podél pultu. Veškeré myšlenky mi z hlavy unikly. Zaklepal jsem klouby prstů na plášť počítače a zakašlal jsem. Všechno v pořádku, to jsem slyšel. Vrátil jsem se ke křeslu — a vtom se dítě rozplakalo znova.