Jak dlouho jsem stál jako solný sloup a poslouchal, to nevím. Nejstrašnější bylo, že jsem ho slyšel úplně zřetelně. Dokonce jsem si uvědomoval, že to už není neartikulované, neoduševnělé kňourání novorozeněte ani dotčený řev čtyř či pětiletého caparta — to kvílelo a zalykalo se mrně, které ještě neumí chodit ani mluvit, ale už to není kojenec. Mám takového synovečka, je mu něco přes rok…

Pronikavě zařinčel signální zvonek příjmu, což bylo v této chvíli tak nečekané, že mi srdce div nevyskočilo z hrudi. Opřel jsem se o pult, mátožně se dopotácel k radiostanici a příjem zapnul. Dítě pořád ještě plakalo.

„Tak jak nám dupou králíci?“ dotázal se bujaře Vadik.

„Nijak,“ odpověděl jsem.

„To jsi ještě na nic nepřišel?“

„Na nic.“ Přistihl jsem se při tom, že když nemluvím, přikrývám mikrofon rukou.

„Nějak špatně tě slyším,“ hlásil mi Vadik. „A co chceš dělat?“

„Uvidíme,“ zablekotal jsem a jen stěží si uvědomoval, co vlastně říkám. Dítě plakalo dál. Teď o něco tišeji, ale stále stejně zřetelně.

„Co je to s tebou, Stasi?“ znepokojil se Vadik. „Vzbudil jsem tě, nebo co?“

Ze všeho nejraději bych mu býval řekl: „Podívej se, Vadiku, mně tady brečí nějaký dítě. Co mám dělat?“ Našel jsem však v sobě dostatek duchapřítomnosti, abych si uvědomil, jak by podobné konstatování mohlo být přijato. Proto jsem si jen odkašlal a řekl jsem:

„Víš co, já se tak za hodinku ozvu. Už se mi tu něco rýsuje, ale zatím nemám jistotu, jestli je to nabeton…“

„Dobro,“ protáhl stále ještě ustaraně Vadik a skončil.

Pár vteřin jsem nepřítomně postál u vysílačky a potom jsem se vrátil ke svému panelu. Dítě ještě několikrát vzlyklo a utichlo. A Tom už zase stál. Ta ničemná truhla se zase zastavila.