
Už bez váhání jsem stiskl tlačítko PREVENCE—ÚDRŽBA, vytáhl z police pouzdro se seřizovacím nádobíčkem a skoro tryskem jsem velín opustil. Snažil jsem se o maximální sebeovládání a s kožichem jsem se tentokrát vypořádal poměrně rychle. Ledový vzduch, který mi venku ožehl tvář, mě vzpružil s konečnou platností. Křupaje podpatky v písku jsem bez dlouhého otálení a ohlížení vyrazil ke stanovišti, přímo k Tomovi. Ledovce, mlhy, oceány — to všechno mě od této chvíle přestalo zajímat. Koukal jsem se stát tím příslovečným ševcem, který udělá nejlíp, když se drží svého kopyta. Tím spíš, že jsem najednou ani pořádně nevěděl, kde to kopyto je a jak vypadá, a přitom povinností a úkolů mi nepochybně přibylo.
Nejdřív jsem zkontroloval Tomovy reflexy. A shledal jsem, že jsou v báječném stavu. „Výborně!“ konstatoval jsem nahlas, vylovil z pouzdra skalpel a jediným přesným pohybem, jako někde u zkoušek, jsem otevřel kyberovu temenní kost.
Pracoval jsem s požitkem, se zápalem snad až nepříčetným, přesně, rychle, promyšleně, jako stroj. Jedno mohu prohlásit s určitostí — takhle jsem nepracoval ještě nikdy v životě. Mrzly mi prsty, mrzla tvář, i dýchat jsem musel, ne jak mě napadlo, ale s rozvahou, aby se v operačním poli nevytvářela jinovatka, a přesto mě ani nenapadlo, že bych snad kybery měl zahnat do palubní dílny.
