Cítil jsem se líp a líp, nic nepatřičného jsem už neslyšel, a dokonce jsem dočista zapomněl, že by se tu dalo něco nepatřičného zaslechnout, dvakrát jsem si s klidem zaběhl do lodi a vzal si tam náhradní díly pro Tomovu koordinační soustavu. „Postarám se, abys byl jako zbrusu nový,“ broukal jsem si pod nos. „A taky se postarám, abys už nemohl utíkat od práce. Ničeho se neboj, stará vojno, vyhojíme tě, postavíme tě na nohy a dáme si záležet, abys přišel do slušné společnosti. Chceš se přece dostat do slušné společnosti? No to bych prosil! Ve společnosti je to vůbec náramné, společnost tě bude mít ráda, bude tě hýčkat a velebit… Ale jednu věc ti říct musím: Jak ty můžeš chtít uvažovat o postavení ve společnosti s takovýmhle axioblokem? S tím by tě, milej zlatej, nevzali ani k cirkusu, natož do slušné společnosti. Protože s takovým axioblokem všechno zpochybníš, nebo nedejbože začneš meditovat a filozofovat a naučíš se hlubokomyslnému dloubání v nose: Má to cenu? K čemu to všechno? K čemu všechny ty základy, dispečinky, přistávací plochy… Jen a výhradně pro tvé vlastní dobro, ty můj miláčku, ti teď…“

„Šuro…,“ zasténal vedle mě osípělý ženský hlas. „Kde jsi, Šuro… To bolí…“

Zcepeněl jsem. Ležel jsem právě v Tomově břiše, tísněný ze všech stran kolosálními boulemi jeho pracovního svalstva, jen nohy mi trčely ven, a začal jsem se zoufale bát, jako v tom nestrašnějším snu. Ani nevím, jak jsem se ovládl a vyvaroval se řevu, provázeného hysterickými konvulzemi. Možná jsem na okamžik ztratil vědomí, protože jsem dlouho nic neslyšel, neviděl a taky nic nechápal, jen jsem poulil oči na povrch obnaženého nervového kmene těsně před obličejem, ozářeným zelenavou září.

„Co se ti stalo? Kde jsi? Nic nevidím, Šuro…,“ chroptěla žena a zřejmě se svíjela nesnesitelnou bolestí. „Někdo tu je… Tak se ozvi, Šuro! Je to příšerná bolest. Ozvi se, nic nevidím…“