Majka už beze slova došla až ke glyderu. Komov se konečně vypořádal se zapínáním u krku, přejel si dlaní po hrudi a také přistoupil k letounu. Vanderhoose mi přátelsky stiskl rameno.

„Zbytečně ty zdejší scenérie neokukuj,“ poradil mi. „Seď doma a něco si čti.“

Rozšafně se nasoukal do glyderu jako poslední, usadil se v pilotním křesle a zamával mi. I Majka se přece jen rozhoupala k tomu, aby se skoupě pousmála, a taky mi zamávala. Komov mě neuznal za hodna pohledu, jen neadresně kývl, kryt se samočinně zaklapl a celá osádka mi zmizela z očí. Glyder se pohnul z místa, klouzl kupředu a zároveň strmě vzhůru, ve vteřině se změnil v maličkou černou tečku a zmizel, jako by tu býval nikdy nebyl. Zůstal jsem sám.

Pár minut jsem stál s rukama vraženýma hluboko do kapes kožichu a díval se, jak se činí moji hošánci. Přes noc si řádně mákli a už na první pohled vypadali celí vysílení a ochablí, takže otevřeli energolapače na maximum a lačně hltali mdlý bujónek, kterým je krmila neduživá, bledničkovitá hvězda. Jiné starosti si nedělali. Nic víc nepotřebovali, dokonce ani mě, alespoň do chvíle, než doběhne program. Pravda, nemotornému tlouštíkovi Tomovi se pokaždé, když jsem se dostal do zorného pole jeho čidel, na čele rozsvěcel rubínový signál, který se v případě hodně toužebného přání dal považovat za pozdrav, za zdvořile nepřítomné pukrle, ale já věděl, že to znamená jen já i ostatní jsme v pořádku, pracujeme na úkolu, jsme ochotni plnit další pokyny. Nic víc. Další pokyny jsem pro ně neměl. Měl jsem jen hojnost samoty a přímo neobyčejnou hojnost mrtvého ticha.

Nebylo to vatové ticho akustické laboratoře, z kterého píská v uších, ani ono čarovné ticho pozemského podvečera někde za městem, které osvěžuje a láskyplně oplachuje mozek, které konejší a splývá s nejvyšší blažeností, jaká je ve světě k mání. Tady jsem měl tu čest s tichem opravdu zvláštním — bylo pronikavé, průzračné jako vakuum, ticho, co cuchá všechny nervy, ticho obrovského, drásavě prázdného světa.