Uštvaně jsem se rozhlédl kolem. Já samo sebou vím, že o sobě by člověk takhle mluvit neměl, asi by se patřilo říct prostě „rozhlédl jsem se kolem“. Jenže já se kolem nerozhlédl prostě, nýbrž právě uštvaně. Bez jediného hlesu se činili kybeři. Bez hlesu zářilo fialové slunce. S čímž bylo třeba nějak skoncovat.

Kdyby bylo nejhůř, mohl jsem se například sebrat a zajít si k ledovci. Bylo to k němu nějakých pět kilometrů, ale vzorový předpis službu konajícímu členu posádky kategoricky zakazuje vzdálit se od lodi víc než na sto metrů. Za jiných okolností by asi bylo ďábelsky svůdné risknout to a předpis porušit. Tady ne. Tady jsem se klidně mohl vzdálit na pět kilometrů, nebo třeba na pětadvacet, a nestalo by se nic — ani mně, ani svěřené lodi, ani desítkám jiných expedičních raket, rozsetých v dané chvíli ve všech klimatických pásmech planety na jih ode mne. Z těchhle křivičnatých křovíček rozhodně nevyskočí krvelačná obluda, která by měla v úmyslu mě spolykat, protože tady žádné obludy nežijí. Z oceánu nepřiletí sveřepý tajfun, aby loď donutil poplašeně trojčit a pak jí mrštil o ponuré skály — tajfuny ani jiná zemětřesení jsme tu prozatím nezaregistrovali. Očekávat se nedá ani mimořádný signál ze základny, kterým by se vyhlašoval všeobecný biologický poplach; biologický poplach je tu totiž rovněž nemyslitelný, nejsou tu ani viry, ani bakterie, tolik nebezpečné mnohobuněčným organismům. Na této planetě není nic kromě oceánu, skal a zakrslých stromů. Porušovat tady předpisy by zkrátka ani nebylo zajímavé.

A přísně je dodržovat je taky otrava. Na každé slušné, biologicky aktivní planetě by mě ani nenapadlo, abych třetí den po přistání stál takhle s rukama v kapsách a tupě civěl. Protože bych se už dávno štval jako blázen. Šlo by to ráz na ráz. Nastavení, vypuštění a pravidelná každodenní kontrola strážních průzkumníků.