Shodil jsem kožich a šel rovnou do velína. U svého pultu jsem se zbytečně nezdržoval — beztak jsem viděl, že všechno klape jako na drátkách — a radši jsem se hned posadil k vysílačce. Zapnul jsem šifrátor a začal připravovat radiogramy. V prvním Komov základně sděloval souřadnice příštích vytypovaných panťanských tábořišť, shrnoval přibližné stavy potěru, který byl včera vypuštěn do jezera, a radil Kitamurovi, aby s plazy nespěchal. To vše bylo ještě jakžtakž srozumitelné, zato z druhého radiogramu, adresovaného Centrálnímu informatoriu, jsem pochopil jen tolik, že Komov jako sůl potřebuje podrobnější údaje a vysvětlivky k Y—faktoru pro binormální humanoidy se čtyřvrstevným indexem, skládajícím se celkem z devíti číslic a čtrnácti písmen řecké abecedy. Byla to totální a supervysoká xenopsychologie, v níž jsem se já, běžný humanoid s indexem nula totálně neorientoval. K čemu taky?

Navolil jsem šifry, oživil provozní kanál a veškeré zprávy odeslal v jediném impulsu. Všechny odvysílané radiogramy jsem zaregistroval a najednou mě napadlo, že je nejvyšší čas i pro první vlastní hlášení. Tedy — co to v mém případě je, takové hlášení? „Skupina ER-2, stavební roboti norma 15, procentuální plnění, datum, podpis.“ A tečka. Vstal jsem od radiostanice, přistoupil ke svému pultu, podíval se na křivky harmonogramů — a hned jsem byl doma. To s tím hlášením mě zkrátka nepopadlo jen tak. Nešlo o hlášení, to jsem jen coby už dosti zkušený kybertechnik čul zradu, přestože zatím nebylo nic vidět ani slyšet. Tom se zase zničehonic zastavil, přesně jako včera. A já stejně jako včera s podrážděným šklebem píchl do tlačítka havarijního spojení: „Co se děje?“ Poruchová kontrolka stejně jako včera ihned zhasla a rozsvítila se uklidňující rubínová návěst: „Všechno je v pořádku, plníme úkol. Jsou nějaké nové pokyny?“ Nařídil jsem mu, aby pokračoval v práci, a zapnul jsem monitor. Jack s Rexem usilovně pracovali, Tom se už taky znovu pohnul, ale nějak nemotorně, téměř bokem, což vzápětí srovnal.