„Hochu, hochu,“ řekl jsem si nahlas, „je vidět, že už jsi pořádně utahaný a že tě musíme řádně proprat a vycídit.“ Pohlédl jsem do Tomova záznamu o provozu. Preventivní údržba ho podle plánu čekala dnes večer. „No dobře, do večera to nějak přežijem, co říkáš?“

Tom nic nenamítal. Chvíli jsem ještě sledoval, jak se hošánci činí, a pak jsem monitor vypnul, vypnul jsem kybery, ledovec, mlhu nad bažinou i temné skály… Rozhodl jsem se, že pro dnešek už se bez toho všeho obejdu.

Hlášení jsem pro jistotu odvysílal a neprodleně se spojil s ER-6. Vadik reagoval tak rychle, jako by už dlouho na nic jiného nečekal.

„Tak co, jak to u vás vypadá?“ zeptali jsme se jeden druhého.

„U nás se neděje nic,“ oznámil jsem.

„Nám pochcípaly všechny ještěrky,“ hlásil Vadik.

„I vy moulové,“ vyplísnil jsem ho láskyplně. „Milovaný žák doktora Mbogy vám to přece tak důtklivě kladl na srdce — nespěchejte s plazy!“

„A kdo s nima spěchá?“ namítl Vadik. „Kdyby ho zajímalo, co si o tom myslím já, tak tu jednoduše nemůžou vydržet. Je tu hrozný horko.“

„Koupete se?“ zeptal jsem se závistivě.

Vadik se odmlčel.

„No… čas od času se opláchnem,“ připustil nakonec.

„Ale no to snad ne!“

„Je tu pusto,“ řekl Vadik. „To moře vypadá jako katastrofálně velká vana… Tomu nemůžeš rozumět. Normální člověk si tak příšerně velkou vanu neumí představit. Odplaval jsem asi na pět kiláků od břehu. Nejdřív to bylo prima, ale pak jsem si najednou uvědomil, že to není bazén, ale oceán! A že kromě mě v něm není živáčka… Kdepak, chlapče, tomu ty nemůžeš rozumět. Div jsem se neutopil.“

„Mnojo,“ zamumlal jsem. „Takže u vás je to taky… to…“ Několik minut jsme ještě klábosili jen tak páté přes deváté, jenže pak Vadika zavolala základna a nezbylo než se chvatně rozloučit. Zkusil jsem ER-9. Hans se neozval. Mohl jsem se samozřejmě spojit s ER-1, ER-3, ER-4 a tak dále až po ER-12, popovídat si, jak je tu teda pusto a neživo a jaký teda z toho může vzejít užitek.