Když se to tak vezme, tak asi žádný, žejo. Stanici jsem s povzdechem vypnul a posadil se ke svému pultu. Upřel jsem pohled na zhaslé provozní monitory a zapřemítal o tom, že projekt, kterému se tu věnujeme, je užitečný dvojnásob: nejenže zachraňujeme Panťany před neodvratnou všeobecnou záhubou, my zachraňujeme i tuto planetu jako takovou — před prázdnem, před mrtvým tichem, před nesmyslným klidem. Pak mě napadlo, že Panťané asi musí být zvláštní rasa, když naši xenopsychologové mají za to, že tato planeta jim bude vyhovovat nejlíp. To by totiž ukazovalo na dosavadní velmi podivný životní styl. Až je sem přivezou — zpočátku samozřejmě ne všechny, tak po dvou po třech zástupcích každého plemene — až spatří promrzlou pláň, ledovec, neobydlený chladný oceán, pusté světle fialové nebe, a řeknou: „Nádhera! Úplně jako u nás doma!“ Nějak se tomu nechce věřit. Pravda, až je přivezou, už tu tak pusto nebude. V jezerech budou ryby, v houštinách zvěř, na mělčinách jedlé škeble. I ty ještěrky si možná zvyknou… a především si musíme uvědomit, že když je na tom někdo jako Panťané, moc si vybírat nemůže. Kdyby například vešlo ve známost, že naše slunce už co nevidět vybuchne a slízne z povrchu planety všechno živé, asi bych si vrtochy taky odpustil. Asi bych si taky řekl: Nevadí, nějak se tím prokoušem. Ostatně — Panťanů se nikdo na nic neptá. Stejně ničemu nerozumějí, a kosmografii ještě žádnou nemají, ani tu nejprimitivnější. Ti se ani nedovědí, že se kdysi přestěhovali na jinou planetu.

A najednou jsem zjistil, že něco slyším. Jako by za mnou přeběhla ještěrka. Na tu ještěrku mě musel přivést nedávný rozhovor s Vadikem, protože ve skutečnosti to byl zvuk sotva slyšitelný a naprosto neurčitý. Pak ve vzdáleném koutě velína cosi zatikalo, a hned nato čůrkem vytekla voda. Na samé hranici slyšitelnosti bzučela zmítající se moucha polapená do pavučiny a ještě o něco tišeji překotně drmolilo několik podrážděných hlasů.