Na pohled to byla kompaktní skříňka asi tři palce dlouhá a zhruba poloviční výšky a hloubky. Na jednom konci narušovalo jinak jednotvárný vzhled jejího povrchu okénko z průzračného materiálu, které vypadalo jako oko a zřejmě plnilo podobnou úlohu. To jediné, co ještě stálo za pozornost, byl už jen malý, okrouhlý otvor v jedné z jejích delších stěn. Krabička ležela touto stěnou nahoru a konec vybavený „okem“ nepatrně vyčníval zpod plachty. Samotný stanový dílec měl přirozeně otvor na závětrné straně, takže jeho tkanina nyní pevně přiléhala k ploché horní straně přístroje. Barlennan vsunul paži pod plachtu, chvíli tápal, než nalezl otvor a vložil do něj klepeto. Uvnitř nebyla žádná pohyblivá součástka jako vypínač či tlačítko, ale to mu nedělalo starosti — nikdy se s takovým zařízením nesetkal, stejně jako nikdy nenarazil na spínače aktivované teplotně, světelně či kapacitně. Ze zkušenosti věděl, že Letec se nějakým způsobem doví, když do toho otvoru zasune jakýkoli předmět, co nepropouští světelné paprsky, a stejně tak věděl, že nemá naprosto žádný smysl, aby se pokoušel pochopit, jak se to děje. Bylo by to jako učit desetidenní dítě navigačnímu umění, uvažoval občas zkormouceně. Nebyla to ani tak otázka nedostatku inteligence — konec konců neškodilo si něco takového myslet — jako chybějící několikaleté praktické průpravy. „Tady Charles Lackland.“ Přístroj promluvil nečekaně a přerušil chod jeho myšlenek. „Jste to vy, Barle?“

„Zde je Barlennan, Charlesi.“ Kapitán hovořil Letcovýmjazykem, v němž se postupně zdokonaloval. „Rád vás slyším. Tak co, měli jsme pravdu ohledně toho větříku?“

„Začal vát přesně, jak jste předpověděli. Počkejte chvíli — ano, nese s sebou sníh. Předtímjsem si toho nevšiml. Zatím ale nevidím žádný prach.“

„Však se objeví. Ta sopka ho musela do ovzduší vychrlit deset krychlových mil a šíří se už několik dnů.“