Tlumené řinčení zaznívalo ve vzduchovém uzávěru, když mechanici překládací stanice připevňovali pružné potrubí k trupu kosmické lodi. Palubní telefon zabzučel, když se kdosi napojil na palubu venku.

„Překládací stanice 70 Ophiuchi volá Rváče. Jste napojeni na přechodový tunel, který je už pod předepsaným tlakem. Můžete otevřít venkovní uzávěr.“

„Připraven k otevření,“ řekl Jason a otočil klíčem ve spínači, který umožňoval otevření venkovního uzávěru ve stejném okamžiku jako vnitřního.

„Je to fajn být zas na suché zemi,“ řekl jeden z pracovníků přepravy, když vstoupili do tlakové komory, a ostatní se hlasitě zasmáli, jako kdyby řekl něco hrozně legračního. Všichni, až na pilota, který se kabonil u vstupního uzávěru, zlomená paže v sádrovém obvazu mu trčela vpřed. Nikdo se o té paži nezmínil, ani se nedíval jeho směrem, ale on věděl, proč se smějí.

Jasonovi nebylo pilota líto. Meta vždycky varovala muže, kteří ji obtěžovali milostnými návrhy. Asi jí to v romantickém příšeří na velitelském můstku nevěřil. Tak mu zlomila ruku. Krutě. Jason se tvářil nezúčastněně, když pilot prošel kolem něho a vyšel do průlezu. Ten byl vyroben z průhledné umělé hmoty byla to jakási zvlněná pupeční šňůra, která spojovala loď s překládací stanicí, masivním tělesem iluminovaným popraškem světla, čnícím nad nimi. Bylo vidět další dva průlezy podobné jejich, spojující lodě s touto stanicí, která trčela v kosmu na oběžné dráze s nulovou gravitací mezi slunci vytvářejícími dvouhvězdnou soustavu. Menší ze sluncí, 70 Ophiuchi B, se právě zvedalo za stanicí, maličký kotouč vzdálený víc než miliardu mil.