Poručík Talenc ze strážní hlídky, ležící s rukama a nohama roztaženýma na zemi, zraněný a omráčený otřesem, otevřel ústa, aby hlasitě vykřikl, ale ani to mu nebylo dopřáno. Nejbližší jezdec se nedbale sklonil a vrazil mu krátkou šavli mezi zuby, hluboko do patra, a umlčel jeho hlas navždy. Jedna jeho noha sebou křečovitě trhla, jak umíral, a chomáč trávy zašustil, ale to byl také jediný zvuk, který doprovázel jeho skon. Jezdci na něho beze slova pohlédli, pak se s naprostým nedostatkem zájmu odvrátili. Jejich ústa se sice znepokojeně zachvěla, ale zůstala stejně tichá jako poručíkovo tělo.

„O co vlastně jde?“ zeptal se důstojník strážní hlídky a připínal si opasek se zbraněmi.

„Jde o poručíka Talence, pane. Šel do terénu. Řekl, že něco zahlédl, a pak překročil vyvýšeninu. Od té doby jsem ho neviděl — to už je možná deset patnáct minut — a rádiem se ho nemůžu dovolat.“

„Není mi jasné, jak by se tam mohl dostat do nějakého maléru,“ usoudil důstojník, když vyhlížel na tmavnoucí planinu. „Přesto — raději ho sem přivedeme. Seržante!“ Oslovený přistoupil blíž a zasalutoval. „Vypravte se do terénu s družstvem a najděte poručíka Talence!“

Byli to profesionálové, podepsali smlouvu se společností John Co. na třicet let, a nyní od obsazované nové planety očekávali jen problémy. Rozvinuli rojnici a opatrně postupovali planinou vpřed.

„Stalo se něco?“ zeptal se metalurg, když vystoupil z kabiny vrtné věže se vzorkem horniny na podnose.

„Nevím…“ začal důstojník, a právě v tom okamžiku ze skryté prolákliny a po obou stranách vyvýšeniny vyrazili jezdci.

Bylo to otřesné. Strážní, vycvičení, smrtelně nebezpeční a dobře ozbrojení, byli přemoženi a zničeni. Několik výstřelů padlo, ale jezdci na dlouhokrkých zvířatech se prudce skláněli a schovávali za tlusté krky svých zvířat. Ozval se drnkavý akord náhle uvolněných tětiv luků, a kopí se zabodla a zabíjela. Jezdci přejeli přes těla strážných a jeli dál — za nimi zůstalo devět zkroucených mrtvol.