„Minomety — pal!“ vykřikl velitel v záchvatu zuřivosti. „A napalte to do nich!“

Jeho hlas zanikl s prvními výbuchy granátů, salva stíhala salvu, až prach a kouř stoupaly vířivě do výšky a výbuchy se převalovaly jako bouře.

Ještě si neuvědomili, že první útok byl pouze předstíraný a že hlavní útok je směrován z protilehlé strany tábora. Teprve když se ta divoká zvířata dostala mezi ně a oni začali umírat, pochopili, co se přihodilo. Avšak to již bylo příliš pozdě.

„Zavřete vstupy!“ zvolal službu konající pilot z bezpečí řídicí kabiny kosmické lodě vysoko nad nimi a současně bouchal rukou do spínačů přetlakových uzávěrů. Viděl, jak se valí vlny útočníků, a cítil, jak apatický je pomalý pohyb robustních vnějších dveří. Neustále tiskl sepnuté spínače.

S pronikavými výkřiky se útočníci divoce valili přes plot, jímž procházel proud. Ti první umírali a zvířata, dusající za nimi, je zašlapávala, jak lezla přes jejich těla a silnými spáry se do nich zarývala, aby nesklouzla. Někteří z jezdců rovněž umírali, a zdálo se, že jsou stejně postradatelní jako zvířata, na nichž jeli, protože se v nekonečných vlnách objevovali další. Zaplavili tábor, zaplnili jej a zničili.

„Hovoří druhý důstojník Weiks,“ oznámil pilot, když zapnul všechny amplióny na lodi. „Je na palubě nějaký důstojník, který má vyšší hodnost než já?“ Naslouchal prodlužujícímu se tichu, a když znovu promluvil, hlas mu zněl přiškrceně a dutě.

„Hlaste se postupně, důstojníci a mužstvo, počínaje řídicí kabinou na sever. Sparksi, zaznamenávejte!“

Váhavě, jeden po druhém, se hlasy přihlašovaly, zatímco Weiks zapínal snímače na trupu a díval se na divokou řež pod nimi.

„Sedmnáct… víc nikdo,“ ohlásil radista ohromeně, jako by tomu nevěřil, a držel ruku na mikrofonu. Podal seznam druhému důstojníkovi, který na něj zachmuřeně pohlédl a pak zvolna sáhl po mikrofonu.

„Velitelské stanoviště,“ řekl. „Přebírám velení. Zahřejte ke startu motory.“